Přiznávám se dobrovolně, nejsem Stig. Nejsem ten tajemný jezdec, který v Top Gearu ohromuje svým nezměrným talentem a naprostým nedostatkem pudu sebezáchovy. Pokaždé zírám, jak brilantně volí stopu, bezchybně balancuje na hraně gripu nebo drží auto i za ní, jak krotí volant a bleskově kontruje. Nezapomenu na to, jak obratně přiměl neobratný Veyron zatáčet, jak driftoval všemi čtyřmi koly s Catem R500 nebo přinutil Koenigsegg CCX žrát gumy, když odmítl dělat to, co chtěl. Žasnu, jak dokáže chytit pod krkem libovolné auto a vymačkat ho okamžitě jako citron. Nechápu, jak dokáže být tak rychlý, zručný, konzistentní. Nic z toho neumím. Ani zdaleka.

Rozhodně nejsem louda, rád si užívám sportovní jízdu a stále se učím být jistější, preciznější… a rychlejší. Ale stále se držím na té bezpečnější straně pověstné Hrany. Hrana podle petrolheadských bájí odděluje kluky od chlapů a mé (elektronické i mozkové) ESP zůstává na běžných silnicích zapnuté. Meziplyny pilně piluji, limity podvozků aut oťukávám opatrně a drifty zkouším jen na opravdu velkých prostranstvích. Stále se učím. Takže jestli každého automobilového novináře máte za rozeného závodníka, který se pro utišení nervů rozhodl pro kancelářskou práci, asi vás zklamu. Jsme jen lidi. Tedy většinou. Ale i tak se považuji za dobrého řidiče. Protože i když drifty vypadají skvěle na videu, můžete s nimi machrovat před kamarády na parkovištích a děsit jimi kočičky na sedadle spolujezdce, nemá umění smyku, mnohými vnímané jako vrchol řidičského řemesla, v reálu na silnici valné ceny.

Stig je expertem na ždímání aut na krev a ořezávání setin z časů na kolo. Ale to se bavíme o okruhu. Řízení na silnici je daleko komplexnější disciplínou. Uzavřená trať přináší celou řadu zjednodušení – známé zatáčky, jasné podmínky, nulový okolní provoz. Velké zjednodušení reálného světa, kde nevázaně pobíhají děti, chodci bezhlavě vstupují do vozovky a divoká zvěř vyskakuje z lesů přilákána omamným svitem halogenů. Světa plného neznámých silnic, kde zatáčky mění poloměr zcela nečekaně až zákeřně, silnice střídá povrch naprosto náhodně a rozdíl mezi suchem, blátem, vodou, sněhem a ledem na vozovce není v řádu měsíců, ale pouhých pár kilometrů. A ještě všechna ta auta všude kolem. Vpředu i vzadu, zleva i zprava, dokonce i v protisměru.

Takhle nevyzpytatelná může jízda po silnici být. Jak by se s tím popasoval Stig? Jak dobře umí číst situace, jak přesně umí předvídat? Předjížděl by vnější stopou na sjezdech z dálnice? Rozháněl by chodce na přechodu jako hejno slepic, aby mu čekání nezhoršilo čas na kolo? Držel by se před ním jedoucího auta těsně za nárazníkem tak, jak to dělají bílé dodávky, aby využil větrné kapsy? Předjížděl by na startu ze semaforů ze třetí řady protisměrem a pak před policejní hlídkou jen mlčky krčil rameny a kroutil hlavou ve smyslu: „Vždyť tam bylo místo!“ Pravděpodobně. Děláte to taky tak? Pravděpodobně ne. Aspoň doufám!

Na tohle téma mě vlastně přivedl jeden můj kamarád. Tedy styl jeho řízení typu brzda/plyn, v obcích sedmdesát, mimo ně co to dá. A nejhorší to předjíždění. S oblibou v nepřehledných úsecích bez jistoty, že se něco nevylíhne v protisměru. Zkrátka jednou nohou v pr****u. A když vystoupil a vyslechl mé kritické poznámky (nešetřil jsem ho), zamumlal něco o tom, že to „bylo v pohodě“ a že „musí vyrazit na okruh, aby se ještě zlepšil“. Znáte to, mladý kluk, silné auto, dojem poloboha za volantem a pocit nesmrtelnosti. Všichni jsme tam byli. Já nakonec také.

Naštěstí jsem tohle jalové období přežil ve zdraví a dostalo se mi šance poučit se ze svých chyb. Došlo mi, že na vteřiny ani Hrany se v reálném provozu nehraje. Ani délku černých šmouh po smycích nikdo neměří, jen policisté při havárkách. Klíčovým kritériem je vrátit se domů živý a zdravý, přičemž čím méně dramat po cestě zažiji, tím spokojenější jsem. Čtu značky, sleduji zrcátka, vnímám okolní dění, přemýšlím o možnostech a zvažuji každé „co když“. Rychlá auta pouštím, pokud to jde, pomalá předjíždím, kde je dost místa. Snažím se chovat maximálně zodpovědně, protože tím chráním své zdraví a svědomí od něčeho, co už by nemuselo jít vzít zpátky.

Vnímavost, předvídavost, duchapřítomnost, opatrnost – tohle jsou právě ty atributy, ve kterých se snažím ještě víc zlepšovat. Víc v provozu používat oči, mozek a tříbit cit pro situaci. Neznamená to hodit zábavu za volantem za hlavu, ale užívat si zodpovědně (rádi to i na zahraničních pivních etiketách, tak na tom něco bude). Ve známých podmínkách za situace, ve které mám jistotu. Většinu času totiž pojedu rovně s dalšími auty kolem, ne bokem se spoustou únikových zón a přehledem o dění kolem. Takže až budete přemýšlet, v čem se za volantem zdokonalit, zvažte možnost, že smykování to není, a popřemýšlejte, zda nepokulháváte v základnějších a důležitějších dovednostech.

Umíte také takhle psát? Chcete všem nadšencům do aut sdělit své názory a nápady? Máme pro vás jedinečnou šanci! Přihlašte se do našeho KONKURZU a ukažte, co ve vás je!