Spousta lidí se mě ptá, co na té rallye vidím, a nemohou pochopit, že mě baví brouzdat se celý den v horku, v mrazu nebo v dešti po polích, luzích a hájích. A to všechno jenom proto, abych se díval na blázny, kteří jezdí šílenou rychlostí po úzkých cestách v polepených autech. A nemám jim to za zlé. Já bych třeba nevydržel sledovat v televizi hodinu a půl dlouhý fotbalový zápas.

Toho srpnového rána roku dvoutisícího pátého jsem se probudil kousek od startu legendární rychlostní zkoušky Finské rallye s názvem Ouninpohja za účelem návštěvy neméně legendárního skoku u žlutého domu. Skoku, kde se přední světoví jezdci po několik desetiletí předhánějí v délce pobytu ve stavu beztíže. Rekord tou dobou držel Estonec Marko Märtin, který dokázal v roce 2003 se svým Focusem doplachtit na metu 57 metrů. Tento heroický výkon připomínala estonská vlajka zapíchnutá na místě dopadu. Po příchodu k našemu cíli zjišťujeme, že stejný nápad měl asi milion dalších lidí. Protože jsem již zkušený harcovník, během okamžiku jsem vybral jako pozorovatelnu plácek umístěný lehce pod úrovní trati, kousek za „odrazovým můstkem“. Prostě jsem našel poslední volné místo… Čtenáře, které v tuto chvíli přepadl strach o mé zdraví, případně život, mohu uklidnit. Námi vybraný prostor byl poměrně bezpečný. Po chvíli čekání přijíždějí první soutěžní vozy a skáčou a skáčou a… překvapivě skáčou. Je to sice něco, co jsem nikdy předtím na vlastní oči nespatřil, ale na druhou stranu nic, při čem by se mi tajil dech a zastavovalo srdce. A v tom to přichází. Vysokou rychlostí přijíždí cosi červeného. Na horizontu se odráží a vznáší se vysoko nad naše hlavy. Turbo si přes blow-off ventil dlouze odfoukne. Červený objekt dopadá kdesi v dáli zpět na povrch zemský a mizí pryč. V davu to zašumí. Diváci začínají aplaudovat a jeden z nich zapichuje na místo dopadu italskou vlajku. Ten červený objekt byl Mitsubishi Lancer WRC. Za jeho volantem seděl italský divoch Gigi Galli a právě o dva metry překonal rekord Marko Märtina.

Takový zážitek se ale člověku poštěstí jednou za uherský rok. Co ale můžete zažít na každé rallye? V čem se tak odlišuje od ostatních motoristických disciplín, jako jsou třeba okruhové závody? Při rallye je všechno tak nějak blíž. Auta můžete často sledovat ze vzdálenosti pouhých několika metrů. Zvláště na šotolinových soutěžích si tak po průjezdu soutěžního auta můžete vyklepávat písek ze všech možných i nemožných míst nebo máte jedinečnou příležitost být zasažen letícím kamenem. Mimochodem, věřili byste, že dlažební kostka dokáže skákat metr vysoko? Já ne, pokud bych to neviděl na vlastní oči. Netvrdím, že tohle jsou zrovna pozitiva, ale na druhou stranu se vám to na okruhu asi nepoštěstí. Nemám nic proti závodům na okruzích, i když přiznávám, že je osobně nevyhledávám. Přijdou mi totiž poněkud sterilní. Podle mě jim chybí větší interakce. Něco, co by diváka vtáhlo více do děje. Něco, co by mu dalo pocit, že je součástí dění na trati a může ho do určité míry ovlivnit. Že nechápete, o čem to pro pána krále plácám? Nejednou se mi stalo, že jsem posádku za pohledný průjezd zatáčkou odměnil aplaudováním. Dvojice v soutěžním voze pro změnu zareagovala zamáváním nebo bliknutí dálkovými světly. Vaška Pecha jsme dokonce jednou na Pražském rallysprintu vyhecovali natolik, že málem nedobrzdil do zpomalovacího retardéru. A že to bylo opravdu kvůli nám, mi následně potvrdil v jedné internetové diskuzi.

Ale co mě na rallye baví a přitahuje úplně nejvíc? Atmosféra. Nikdy nezapomenu na Německou rallye 2006, kde startovala také česká posádka Kopecký–Schovánek. Za kotel, jaký jsme jim spolu s ostatními českými fanoušky připravili, by se nemuseli stydět ani fanoušci Baníku Ostrava. Jen si to zkuste představit. Po úzké cestě vinoucí se kopcovitými vinicemi poblíž řeky Mosely se hbitě proplétá Škoda Fabia WRC. Svah je doslova obsypán diváky, kteří fandí jako o život. Dvě minuty potlesku, pískání, troubení a mávání českými vlajkami. To vše završeno ohňostrojem. Ještě teď mám při té vzpomínce husí kůži. Byli jsme tenkrát slyšet snad až v Lucemburku. Další emotivní zážitek se váže k Finské rallye 2009. Martin Prokop s Jendou Tománkem opanovali na této těžké soutěži kategorii Junior WRC, čímž si zajistili mistrovský titul. Při vyhlášení vítězů na výstavišti v Jyväskylä tak stála na nejvyšším stupínku pódia vyrobeného z finské oceli česká posádka. Hrála naše národní hymna a francouzské šampaňské teklo proudem. A to vše na dalekém severu, téměř dva tisíce kilometrů od naší vlasti. A já byl u toho.

To, co jsem popisoval výše, jsou veskrze výjimečné zážitky. Já se však spokojím s málem. Postačí mi, když po mnohdy několikahodinovém čekání přijde ten okamžik, kdy se v dáli objeví první soutěžní auto. Během chvilky se vzduch naplní zvláštním aroma kombinujícím vůni spáleného vysokooktanového benzinu se zápachem hořících brzd a týraného spojkového obložení. Auto se prosmýkne zatáčkou a za doprovodu střílejícího výfuku zmizí v dáli. A za minutu znovu. A za další minutu opět. Tak co? Už chápete, co na ní vidím?

Text a foto: Martin Jeníček

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.