Velké nadšení z víkendového závodu začalo už v pátek, kdy jsme s tátou připravovali auto. Technicky bylo vše v pořádku, jen se závoďák řádně leštil. Jelikož jsme s tátou jezdci oba, tak jsme museli adekvátně navýšit množství pneumatik. Po všech přípravách a úpravách jsme konečně naložili třícu na plaťák a nadšení jsme ji odvezli na Strahov. Při příjezdu mě do oka jako první praštila v nových barvách fantastická RX7 Kryštofa Kokošky, který ji konečně ke své spokojenosti vyladil. Když padla otázka, kde je jeho parťák Petr, v tom momentu se Strahov otřásl brutálním zvukem. Přijel Petr Mülhau. Vyladěné výfukové potrubí sporťáku, ale i stejné barvy jako má Kryštof na své Mazdě, mě úplně uhranuly. Pomalu se začali sjíždět kluci se svými vozy a moje nadšení se zvyšovalo. Ale protože všechno má svůj čas a na závody je potřeba se pořádně vyspat, odjeli jsme domů. Avšak marně jsem se snažila usnout, moje nervozita před závodem se začala zvyšovat.

Brzy ráno jsme vyrazili na Strahov s obrovským nadšením, počasí bylo od rána naprosto ukázkové, takže nálada ještě lepší. Když bych se vrátila rok zpět, zajela jsem dva závody, kdy strašně pršelo, auto se mlžilo, žádný velký grip, žádná agresivita, a hlavně žádný kouř od kol. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že se víkend povede. Po příjezdu do depa, kde se přes noc sjeli všichni závodníci, nastala technická přejímka, při které jsme byli za naše auto pochváleni, bylo totiž označeno jako ukázkové pro skupinu STREET a vlastně i OK pro skupinu PRO, protože je od letošního roku náležitě vyrámováno.  Po technické přejímce mi to nedalo a šla jsem se podívat, jak se postavila trať. Plné nadšení mi moc dlouho nevydrželo a emoce začaly opadávat, jelikož mi trať přišla nezajímavá a zdánlivě těžká. Na řadu přišel Standa Bezouška, nejlepší jezdec v ČR, který jel testovat trať s porotcem. Při pohledu na Standu jsem se začala rozčilovat, jak někdo může vymyslet takovou trať, když ji ani Standa nemůže projet čistě. Následovalo jedno přetočení za druhým. Ale nebyl by to Standa, aby po pár kolech nezakouřil celý Strahov v pořádném úhlu a bez žádného přetočení. Jeho jízda byla opět fantastická.

I přes svou nervozitu jsem stále doufala, že to nějak zajedu. Po roční pauze bez ježdění jsem byla pořádně vybuzená a strach ze mě úplně opadl.

Strach byl můj velký nepřítel minulý rok. Ne z rychlé jízdy, ale z toho, že bych mohla roztřelit auto. Strach však při takovém závodě neexistuje.

Konečně to přišlo. Obléct si rukavice, nasadit helmu a šlo se na to. Přetočím se a ztrapním se? To jediné mně padalo hlavou. Moment, kdy jsem se blížila na start, se nedá slovy popsat. Po roce sedím ve své voňavé tříce, která byla cítit benzinem a spálenýma gumama a teprve ten řev motoru mě vybudil na tolik, že jsem jela, co to šlo. Moje černé obavy se rozplývaly. Ruce nahoře, řev, palce nahoře, nadšení lidí mě strašně těšilo a ještě mě to víc nabudilo.

Každý včetně mě by si řekl, že mi to po roční pauze nepůjde, ale díky velké absenci jsem byla tak nabuzená, že to šlo samo. Bezpochyby jsem se také přetáčela, ale po téměř dvou hodinách ježdění bylo znát, že jsem si s tratí potykala a bylo na čase, aby šel trénovat táta. Jenže tréninky měly trvat pouze deset minut, pak přijít rozprava a na konec kvalifikace. Za deset minut s velkým počtem aut, cca dvaceti, si táta moc nezatrénoval. Ale jemu to holt musí stačit. Takže jsme auto přezuli, doplnili benzin šli na kvalifikaci. Nechala jsem tátu jet prvního a byla jsem snad víc nervózní než on. Po jeho úspěšné kvalifikaci jsem přišla na řadu já. Čekala jsem do momentu, kdy se přetočím, a hned další kolo bych si nahlásila jako kvalifikační. Věděla jsem, že stejnou chybu dvakrát za sebou neudělám a budu se víc snažit. Při oznámení na startu, že jedu kvalifikaci, mě to hned rozhodilo. Sakra, zase ta hloupá nervozita. Rychle jsem si promítla trať, kde jet plnej, kdy včas ubrat, a po vteřině si říkám, nad jakou blbostí to zase přemýšlím, když to stejně projedu jinak a budu se na to soustředit až při jízdě. Jedna plnej, dva plnej, za tři, rukáv a už to jen držet, dostat se co nejblíž ke „klipáči“, pak přehoz, který nebyl tak dobrý, další přehoz, kdy jsem se v plné rychlosti řítila na betony, za kterými stály masy lidí. Žádný strach, žádné pochyby, že bych to tam poslala, pouze nadšení, že jsem se s autem sžila. Po kvalifikaci mi bylo jasné, že to moc bodů nebude, protože stačilo říct kvalifikace a moje nesmrtelná nervozita to dala na mně znát. Jela se tři kola a konec. Poté porotci museli sestavit pavouka do večerních battlů. Mezitím jsme jako jezdci měli autogramiádu. Celá nervózní jsem se nemohla dočkat, s kým budu soupeřit a pojedu svůj premiérový battle. Po skončení autogramiády jsem se běžela podívat do stanu na výsledky. Měla jsem pocit, že mám z těch gum prach v očích. Zákon schválnosti opět zapracoval a pavouk rozjížděk mi přidělil jako soupeře do battle tátu. Vtipná to situace.

Znamenalo to, že v kvalifikaci mě porazil a šikovně se to rozpočítalo mezi nás. Překvapením taky bylo, kdy táta dostal divokou kartu za svůj brilantní výkon, což znamenalo, že pojede ještě navíc battle ve skupině PRO. Stále však přicházela otázka, jak to vyřešíme s naším společným battlem. Díky obrovské ochotě Standy Bezoušky, kdy půjčil tátovi svoji E30, jsme se mohli oba zúčastnit. Pro všechny to byla velká show. Táta proti dceři. To se přeci jen tak nevidí. Před velkým finále večerních battlů bylo představování jezdců. Po představování byla moje tříca ready. Táta měl jedno zkušební kolo na trati, aby zjistil, jak se chová Standy tříca. Táta si skvěle s vypůjčeným autem sedl. Motorově bylo stejné. Pouze Standy tříca má zvětšené rejdy, jiný diff a větší přední pneu.

A bylo to tady. Dá se říct nejvíce zajímavý battle v historii CDS. Rodinné battly jsou v CDS celkem v normě, ale táta a dcera? To tu ještě nebylo. Přišla na řadu zkušební jízda a poté se jela dvě ostrá kola. První kolo bylo téměř vyrovnané, výsledek padl 6:4 pro tátu. Přišlo na řadu druhé kolo, kdy jsem jela první já. Byla jsem tak nervózní, abych nejela jako šnek a táta, aby se na mě nemohl tlačit, že jsem při poslední zatáčce držela třícu tak moc pod plynem, že jsem se nesmyslně přetočila. Byla to smůla a chyba, ale aspoň jsem za sebou nechala pořádný kouř. Večerní battly ve skupině STREET potom dopadly velice úspěšně pro tátu, kdy vyhrál 3. místo. Vůbec mě nemrzelo, že mě porazil, strašně jsem mu to přála. V neděli byly plánovány stejné battly, takže bylo jasné, že tentokrát mu to musím vrátit. Po battlech STREET se jely battly PRO, kde táta skončil na fantastickém 4. místě. Večer se chýlil ke konci a následoval druhý den.

Od rána se jely dlouho tréninky a čekalo se na příjezd České televize, která udělala report o Strahově. Ráno jsem jezdila o sto deset procent líp než v sobotu. To auto s tratí mi sedlo skvěle. Nemůžu vysvětlit, kdy dám kontra, kdy můžu ještě zvětšit úhel, kdy správně ubrat plyn či přidat, nějak to vychází z logiky jízdy. Nebylo v ten den nic lepšího než projet celý Strahov pod kouřem, za cílem si otevřít dveře, aby se kouř vyvětral a bylo vůbec vidět na cestu. Jsem snad magor? Ne, spíš blázen do vůně z gum a benzinu. Plné auto kouře je správná známka dobře projeté tratě. Přibližování a braní zadkem auta „klipáče“ mi zvedalo tlak. Na trénink jsem dostala jedny staré a malé gumy, při kterých mě táta upozorňoval, že hodně kloužou a jsou tvrdé, ať nejezdím žádné extrémy. Chtěla jsem je zpočátku zahřát a otestovat, ale mně to prostě při nástřelu nedalo a už jsem jen bokovala. Je pravda, že mě vynášely jako blázen, ale aspoň to bylo něco jiného. Asi po třetím kole jsem konečně pokřtila auto, z čeho jsem měla upřímnou radost. Ve třetí zatáčce jsem jela jako magor a chtěla jsem vzít zadkem „klipáč“, jenže ty staré gumy mě neudržely a já jsem vzala zadkem beton a při té rychlosti jsem se ještě do těch betonů opřela bokem. V tu chvíli jsem myslela, že mám po autě, ale aspoň se mi konečně povedl kiss wall, i když on to byl spíš crash. Při rozjezdu jsem zjistila, že auto jede a nevypadá to na žádný vážný problém, takže zbytek tratě jsem projela v boku s pořádným kouřem, aby to bylo ve stylu. Přeci se nerozpláču, když si napařím auto.

Při příjezdu do depa mě čekalo milé překvapení. Odnesl to pouze nárazník, blatník a světlo. Musel to být ukázkový pohled na třícu z boku zahalenou v kouři s plandajícím nárazníkem. To ale k driftu prostě patří. Nárazník se zalepil a jelo se dál. Po trénincích přišlo opět představování jezdců a poté battly jako v sobotu. Byla jsem odhodlaná tátu porazit. A povedlo se. Sice si říkám, že mi to asi nechal, ale při dalším battlu jsem opět zvítězila nad Alešem Gollnerem s 350Z. Další battle byl s Němcem, který mě ve třetí zatáčce zbrzdil tak, že byla šance ho předjet. Ale jako úplný amatér, kdy jsem jela battly poprvé, jsem ho nechala a zbytečně jsem se srovnala. Příště se zachovám jinak. Rozčílilo mě, že jsem do toho nedala nic. Odjela jsem do depa s tím, že je konec. V tom za mnou všichni s křikem přiběhli, ať se vrátím na start, že jedu o třetí místo. No do prčic, já rok nejezdím, jedu premiérově battly a pojedu o třetí místo? No super! Jenže jsem byla ze všeho tak v tranzu, že jsem druhé kolo pokazila přetočením. Musela bych si nafackovat za tu nervozitu a tlak. Nepříčetnost je slabé slovo, co se ve mně odehrávalo. Ale co, 4. místo po roce není přeci tak špatné, ne?

Takže vážení příznivci a fandové tohoto sportu, tímto vás srdečně zvu na 3. závod mistrovství ČR v driftování, který se koná na autodromu v Sosnové u České Lípy 13.‒15. 7. 2012, a to za účasti drifterských špiček z Německa, Slovenska a jiných zemí. Tento závod slibuje opravdu těsné battly a adrenalinovou podívanou z pohodlí tribun, kde máte celou trať jako na dlani.

Takže driftu zdar a ahoj v Sosnové

autor:  Michaela Sacherová

foto: Filip Fabian

Kompletní fotogalerii ze strahovských závodů máme ZDE. Nenechte si ujít další porci skvělých fotek od Filipa Fabiána!