Kdo se chce pohybovat v motosportu na vrcholné úrovni, musí mít buď talent od Pána Boha (i když ani to nemusí mnohdy stačit), nebo hromadu peněz (to je ta lepší varianta). Jenže co dělat, když chcete závodit, ale nenarodili jste se s volantem v ruce, ani se nejmenujete Onassis? Můžete sebrat povoz, který máte po ruce, a zúčastnit se některého z volných podniků. Stejně jako to udělal Lubor. Ten si postavil Sierru, se kterou závodí v rámci Auto Design Cupu. Když mi Lubor jednoho dne psal, jestli se nechci svézt jako spolujezdec při závodě v Bechyni, dlouze jsem se zamyslel (asi na tři vteřiny) a následně nadšeně souhlasil. Zařadím se mezi taková jména jako Nicky Grist, Luis Moya nebo Julius Gál. Před startem bylo ještě nutné vyřešit jedno drobné dilema. Soutěž v Bechyni totiž termínově kolidovala s Rally Sardinia, zařazené do seriálu mistrovství světa. Nakonec jsme se rozhodli, že uštědříme devítinásobného mistra světa potupné porážce a raději potrápíme soupeře na domácím písečku. Tak. A teď se zase vrátíme zpátky na zem.

Původní předpoklad, že dorazím až po technické a administrativní přejímce a zapíši se do závodu dodatečně, se ukázal jako mylný. Bez mého podpisu nechtějí Lubora pustit do závodu, a tedy i k seznamovacím jízdám, což se dozvídám cestou na místo konání soutěže. Po souboji s neúprosně ubíhajícím časem přijíždím, obrazně řečeno, pět minut po dvanácté. Ale přesto dostává náš tým šanci na seznámení s tratí alespoň v rámci jednoho průjezdu rychlostní zkoušky. To opravdu není mnoho, proto je třeba brát rozpis s rezervou. Před startem se seznamuji s Petrem, se kterým budu sdílet sedadlo spolujezdce. Ne že bychom na něm seděli oba najednou, ale budeme se střídat, přičemž Petr bude navigovat na prvních dvou erzetách. Ale co budeme dělat, než na mě přijde řada? Představíme si naše soutěžní náčiní. Jedná se o Ford Sierra se sériovým atmosférickým dvoulitrovým motorem o výkonu sto dvaceti koňských sil. Sierra disponuje oproti sérii ochranným rámem, skořepinovými sedačkami se čtyřbodovými bezpečnostními pásy, sportovním podvozkem, dírou po šíbru zaslepenou plátem hliníkového plechu, závodními brzdami z Coswortha, špérou a hydraulickou ruční brzdou. A nemá čalounění a izolace, autorádio, zadní sedačky, spodní část palubní desky, kličky na stahování oken, madla na zavírání dveří a tak dále. Prostě samé zbytečnosti. Technika, konkrétně zaseknutá ruční brzda, trochu zazlobila, a tak se klukům nepodařilo dokončit druhý průjezd rychlostní zkouškou. V servisní přestávce se však podařilo dát vše do pořádku. Moje chvíle může přijít.

Zkoušení a zahřívání auta se trochu protahuje, a proto přijíždíme na start na poslední chvíli. Rychle se připoutat, nasadit blembáky a nechat si zapsat čas do jízdního výkazu. Tady si neodpustím jednu radu do života. Než si dotáhnete pásy, sundejte si rozpis z přístrojové desky, ať nemáte ruku vytahanou jako Saxana. Stejně jako já. Ještě ráno před startem jsem byl docela nervózní. Teď už nejsem. Nějak na to není čas. Ale červík pochybností ve mně hlodá. Zvládnu číst rozpis? Neztratím se v první zatáčce? Na druhou stranu když to zvládne i takový Topolánek… Bude mě ale přes helmu vůbec slyšet? Nebude se mi dělat špatně? Pokud si čtu noviny v jakémkoliv dopravním prostředku a je jedno, jestli je to auto, tramvaj nebo koloběžka, potýkám se s tímto problémem. Ale není čas na přemýšlení. Časomíra nekompromisně odpočítává poslední minutu do startu. Protože Lubor na ni nevidí, musím mu odpočítávat. Aspoň k něčemu mu budu užitečný. 30… 15… 10… 5, 4, 3, 2, 1, start! Začínám číst. Není to žádná velká věda. V podstatě jde o to, podat požadovanou informaci ve správný čas. Je to podobné, jako když zpíváte písničku. Taky se musíte trefit do rytmu hudby. „Dvě stě, retardér zprava, dvě stě prává čtyři u lesa na bordelu.“ Hurá, nedělá se mi špatně a naviguji! Nadšení ale záhy střídá zklamání. Vyjíždíme ze zatáčky a já se ztrácím v rozpisu. „Pravá tři úzká“… ne, to není ono… „retadér“… taky ne… „pravá sedm“… To je blbost, jsme v nějakém retardéru… „Pravá čtyři!“ Ne, na čtyřku je to moc prudké. „Pravá sedm!“ Konečně jsem se našel!

A až do cíle jsem se neztratil. Na poměrně jednoduché trati (aspoň z pohledu spolujezdce), jako je tady v Bechyni, nepotřebujete na navigování doktorát. Mezi jednotlivými zatáčkami stíhám zvednout oči od rozpisu a přesvědčit se, že opravdu jedeme do té pravé sedm, co mám napsanou. Ale třeba na klikatých silničkách v horách nad Monte Carlem by to asi bylo horší. To už ale pneumatiky ztrácejí přilnavost, přijíždíme do zatáčky opačnou stranou auta, než by bylo záhodno, a zastavujeme se na okraji lesa. A co se člověku honí hlavou ve chvíli, kdy se řítí se zablokovanými koly vstříc smrkům a borovicím? Možná mi to nebudete věřit, ale vůbec nic. Byl jsem tak zabraný do čtení rozpisu (Věřili byste, že je to napínavější než Agatha Christie?), že jsem si neuvědomil dramatičnost celé situace. Samozřejmě jsem poznal, že něco není v pořádku, ale ze sedadla spolujezdce vše vypadalo celkem nevinně. Až v cíli se mi Lubor svěřil, že nechybělo mnoho a mohli jsme se podívat do lesa na houby. No nic, to k rallye patří. Jednička, efektní otočka pro fotografy a můžeme pokračovat dál. „Pravá čtyři, sto, retardér zprava, sto, retardér zleva“, teď ještě obkroužit nějaký ostrůvek se stromy a přijíždíme do úzkého levého vracáku. Ruční brzda a… Švýcaři by z nás měli jistě radost, protože vyrábíme další hodiny. Zpátečka, nějaké to divadlo pro fotografy a pokračujeme dál. „Levá pět, tři sta do cíle“ a zbytek zkoušky už dojíždíme v poklidu bez podobných extempore. „Dobrý“ hlásím zkušeně po protnutí cílové fotobuňky. To jsem odkoukal na on-boardech od profíků! Mám trochu výčitky, že jsem se na začátku ztratil v rozpise a omlouvám se Luborovi. I když v tu chvíli netuším, že to nebyla tak úplně moje chyba. V cíli se dozvídáme příčinu našich problémů s adhezí. Autu startujícímu před námi praskla palivová hadice, a proto byla téměř celá trať polita benzinem.

Další erzeta už začíná mnohem méně hekticky, když na start přijíždíme s dostatečným předstihem. Po startu přichází již notoricky známý retardér, po něm pravá čtyři u lesa a přichází místo, kde jsem se minule ztratil. Abych dodržel tradici, ztrácím se znovu. Možná by nebylo od věci zamyslet se, jestli bych teď neměl sedět někde jinde. Třeba doma na gauči. Nebo za volantem? Tam by mě to možná bavilo víc, ale tady na horkém sedadle se mi taky docela líbí. Nemám takovou odpovědnost jako pilot, tak mohu být víc uvolněný a tak trochu nad věcí. Líbí se mi to lehké předstartovní napětí, kdy čekám, až zhasne červené světlo, abych mohl vykřiknout: „Start!“ Líbí se mi ten pocit, kdy protneme cílovou fotobuňku, spadne ze mě napětí, zhluboka vydechnu a povolím si pásy. Prostě se mi libí, že můžu být součástí toho celého kolotoče a navíc i trochu užitečný.

A začíná mě to bavit čím dál víc. Už dokonce vím, proč jsem se dvakrát ztratil v rozpise. Kluci zapomněli v předstartovním shonu napsat jeden retardér. No co, stane se. Zase na druhou stranu tam měli jednu pravou čtyři navíc. Sierra se sice smýká na oslizlé trati ze strany na stranu, ale tentokrát se nám po celou zkoušku daří vyvarovat chyb, a tak nadělujeme sami sobě oproti předchozímu průjezdu skoro devatenáct vteřin. Před večerní sekcí odjíždím domů a nechávám kluky napospas kluzké trati, neprostupné tmě a husté mlze. Podle všech zpráv se jim soutěž podařilo dokončit bez psychické újmy na zdraví posádky a bez ataku lesní zvěře. A výsledek? Ehm… Asi takhle. Všichni nemohou vyhrát. Někdo musí skončit taky na chvostu, aby mohli ti vpředu vyniknout. Technické problémy ve druhé rychlostní zkoušce znamenaly více než padesátiminutovou ztrátu na vítěze, a to by na deseti kilometrech nestáhl ani velký Seb. Ale rallye není jenom o výsledcích. Je o opojení z rychlosti, o radosti z jízdy, o pobavení posádky i diváků. A o to šlo v Bechyni především.

PS: Nemáte někdo číslo na Malcolma Wilsona? Chci se zeptat, jestli v M-Sportu nepotřebují spolujezdce.

Autor: Martin Jeníček

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.