Tenhle příběh mohl začít kdekoliv. Třeba na oblíbené okresce, kde vám frnklo podstatně slabší auto. Možná na okruhu, kde jste stále nebyli schopní najít správnou stopu a zrychlovat. Nebo nákupem nového auta, které ještě dost neznáte a na jeho výkon si tak úplně netroufáte. V krajním případě třeba po havárce, kdy se auto vymklo vaší kontrole. Prostě vám méně nebo více bolestivou cestou došlo, že nemáte řidičské schopnosti poloboha a potřebujete se zlepšit. Buď to můžete zkoušet vykoukat z videí na YouTube, nebo testovat na vlastní pěst metodou pokus‒omyl. Nejlepší ale je nechat se to naučit od někoho, kdo řídit opravdu umí a přesně vám ukáže, co děláte špatně a jak to dělat správně. A když už, tak nejlépe přímo od mistra v oboru, od pravého závodníka.

Možná je z nás nejmladší, ale řídit uměl dřív než chodit.

„Na rychlostní zkoušce jedeme vlastně v permanentní krizi,“ říká Martin Semerád, když při teoretické části probíráme smyky. „Někdy je odvracíme a jindy si jimi pomáháme při rychlejších průjezdech zatáčkami,“ doplňuje. Přetáčivost, nedotáčivost, klouzání jedné nápravy i obou – to vše má v malíčku a svízelné situace řeší už automaticky a instinktivně, navíc ve vysokých rychlostech. Povolanějšího člověka na pozici učitele těžko najdete.

Normálně jsem ve škole jen vyrušoval, teď jsem měl uši nastražené. Asi stárnu...

A já si skutečně připadám jako ve škole. Sedím v lavici a dělám si poznámky – odstředivá síla, setrvačná síla, skládání vektorů výslednice sil. Vzorce naštěstí neřešíme, ani písemka z toho nebude, ale je potřeba znát předem teorii, chápat fyzikální zákony a vnímat souvislosti, abyste aspoň tušili, proč auto dělá to, co dělá. Od elementárních věcí, jako je správná jízdní pozice a obuv, přecházíme ke gripu a přenosům váhy a končíme apexy a smýkáním. Nejeden fanda svižné jízdy s vysokým sebevědomím zjistí, že nějaké ty mezírky v základním vzdělání přeci jen ještě má. I jedna taková mezírka vás může stát nové auto nebo dokonce život.

Upozornění: Sledování polohy přívěsků na klíčku při jízdě vyvolává mořskou nemoc.

Teoretická znalost je ale jen základním stavebním kamenem celého hradu praktického tréninku. Skáčeme do aut a jedeme na trať. I když už okruhovou zkušenost mám, stejně je to pro mě z velké části novum, ruce se mi lehce třesou a v hrdle mám sucho jako na poušti. Martin Semerád skáče do vyklecované DS3 THP a projíždí s námi ve vláčku několikrát trať, abychom si okruh zapamatovali. Ukazuje nám ideální stopu, kterou samozřejmě hned nedokáže nikdo v paměti udržet.

"Tak ještě jednou: TOHLE je zatáčka! Chápou všichni?"

Po prvním seznámení jdeme skutečně trénovat. Začínáme také elementárně, však to ani jinak nejde – pilujeme perfektní průjezd táhlou levou zatáčkou číslo jedna na okruhu v Sosnové. Široká trať dává hodně prostoru pro chybu a dopřává pocit bezpečí při experimentování se stopou. Geometrický apex, pozdní apex a stále přidávat na rychlosti, dokud gumy nezačnou prosit o milost.

Z fotky to nevypadá, ale já se vážně snažil!

To bylo na rozkoukání, další je trénink průjezdu komplexu zatáček v technické části Sosnové. Snadno je tak poznat, jak průjezd první zatáčky ovlivňuje nájezd a hlavně výjezd z té druhé. Martin Semerád přeskakuje z auta do auta a trpělivě řidičům radí – později na brzdy, méně točit volantem, víc dovnitř zatáčky, plynuleji přidávat, využívat celou šířku trati… Každý má na čem zapracovat a o čem přemýšlet. Je čas oběda, uvolnit se, pročistit si hlavu a utřídit myšlenky. Pokud nejste zkušení okruhoví harcovníci, bude vám aklimatizace na prostředí trati nějakou dobu trvat. Ale postupným osmělováním a hlavně zkoušením vás okruhová akce rychle pohltí. Neustále se snažit správně odhadovat brzdné body, správně najíždět a trefovat apexy, citlivě pracovat s plynem a balancem auta. Získávat rytmus, propojovat zatáčky, jezdit konzistentně čistou stopu průjezd za průjezdem a hlavně postupně zrychlovat a posouvat své hranice alespoň na dostřel limitům auta a trati. Vůbec to není tak samozřejmé, jak se vám to může na poslech zdát. Je to věda a vše je jen o schopnostech, odvaze, ale hlavně o pilování techniky.

Je jedno, jestli přijedete sporťákem nebo obyčejným dieselovým sedanem. Řídit se tu naučíte v čemkoliv.

A právě o důkladném tréninku bude odpolední část kurzu. Najíždíme zpátky na trať a jako restart nás Martin Semerád pořádně protáhne po okruhu v DS3 THP. Není to frajeřinka, ale demonstrace, jak daleko jsou limity auta a jak rychle jde vlastně po trati bezpečně jet. Martin řídí rázně, ale plynule, naprosto klidně jede rychlostmi, které se mnou házejí v sedačce (ty čtyřbodové pásy je potřeba utáhnout skutečně pevně!), i helma na hlavě dodává zážitku trochu jinou dimenzi. Takhle nějak to vypadá při jízdě v mixéru? Ale teď už pojďme jezdit, po skupinách vyrážíme kroužit na trať. Startuji až se druhou skupinou a hned na mě vyjde stint v okruhově upravené Fiestě.

Pojízdná past na blbce se připravuje. Na mně pak o pár chvil později i sklapla.

Už vás slyším: nákupní taška, čtrnáctistovka pod kapotou, hahaha. Ne tak rychle, tahle potvůrka má komplet vybrakovaný interiér, upravený podvozek a upravený výfuk. Konkrétně utržený konec s katalyzátorem, koncovku vyvedenou na bok a sportovně sešlápnutou, takže je náležitě hlučná. A taky pořádně jede! Po dvou kolech nacházím rytmus, hraji si s ideální stopou a zkouším postupně zrychlovat. Tahle generace Fiesty je také známá hravým zadkem, což mi názorně ukáže právě v zatáčce číslo jedna, kde mě vyškolí hodinami přes obrubník dovnitř zatáčky. Venku je kolem dvaceti pěti stupňů, asfalt má ještě o nějakých patnáct víc a rozpálené gumy po první jízdě připomínají bláto. Nadávám si, že jsem to nechytil, ale ve skutečnosti je to velmi dobrá zkušenost. Cítil jsem, jak se mi auto pod zadkem mírně sune, když začal docházet grip, a pak jak se rychle roztočil svět, když došla přilnavost docela. Příště už vím, jaké varovné signály sledovat. Stát se mi to na silnici, skončil bych v příkopu nebo svodidlech, takhle jsem trefil jen kužel na apexu. Ještě že apexy okresek nejsou označeny vzrostlými duby.

"Tak jo, můžeš." Je čas ukázat, co ve mně je.

Odpoledne je dost prostoru hlavně na sžívání se s vlastním autem, poznávání jeho chování na hraně i za ní, nacházení společného rytmu. Není povinností drtit ho na dřeň, časy na kolo se neměří, ani nad vámi nikdo nepráská bičem, nicméně v tempu chůze se o jízdních vlastnostech skutečně nic nedozvíte. Ať už jste rychlý odvážlivec nebo opatrný louda, stejně si na limity podvozku nakonec sáhnete. Na kluzné ploše. Stačí trocha vody, beton s mizernou adhezí za mokra a pár kuželů pro losí test a rázem toho máte plné ruce. Teorie je prostá – buď plyn uberete, nebo přidáte, nějaké to kontra a je po problému. Realita nemůže být odlišnější, protože i ve směšně nízkých rychlostech a plné koncentraci při vědomí toho, co přijde, je reakce na přicházející smyk často příliš pomalá. Takže zase je třeba opakovat do zblbnutí a neustále se snažit zlepšovat reakce a hlavně lépe cítit, co se začíná dít dřív, než bude situace neodvratná. Až na okresce přijde krize a předek nebo zadek se rozhodne jet vlastní cestou, mozek přestane stíhat a ke slovu přijdou instinkty a nacvičené podvědomé reakce. Proto je trénování podobných situací naprosto klíčové.

Pokud v zatáčkách jezdíte po všech čtyřech, prostě nejedete dost ostře.

Jako finále přichází pravá zkouška toho, co jsme se dnes naučili. Otočil se směr jízdy po trati a každý si sám musí najít vlastní ideální stopu zcela znovu. Martin Semerád znovu neúnavně přesedá z auta do auta a bedlivě kontroluje, jak jsme za to dnešní ježdění pokročili, případně radami dolaďuje poslední nejasnosti a nepřesnosti. Jako spolujezdec sedá i ke mně: „Brzdi, tady ze široka, blíž ke vnitřku, trefovat apex později… Těžko něco učit lidi, kteří to umí.“ No vida, tak asi nejsem úplný antitalent. „Jen před první zatáčkou nebrzdi tolik a odbrzdi si to až těsně před dvojkou, to stihneš,“ nenechává mě usnout na vavřínech. Kolik kol bych ještě potřeboval ke zjištění, že je efektivnější nechat si vyšší nájezdovou rychlost do další zatáčky, kdybych se na to pokoušel přijít sám? Rady odborníků jsou neocenitelné.

Pro pána jeden pozdní apex s příchutí spálené gumy!

A skutečně pomáhají zrychlit a získat sebejistotu. Pokud o sportovní jízdě tolik nevíte, pak můžete za ten jeden tréninkový den urazit obrovský kus cesty. Sledoval jsem ostatní účastníky, jak se přestávají bát okruhu, rychlosti i vlastních aut a jak začínají řídit jistěji, samozřejměji, plynuleji a automatičtěji. Ale pozor, tohle není kurz jen pro okruhové válečníky ani výcvik pirátů silnic. Umět řídit na plný plyn znamená nemít problém v běžných rychlostech. Navíc se dokážete vyhnout řadě krizových chvil díky lepšímu čtení situace, předvídání a znalosti chování aut na mezi schopností podvozku a možností vozovky. Nikdy nevíte, kdy se vám právě tohle bude hodit.

Sosal jsem rozumy, jak jen to šlo... a závodnická celebrita byla velmi sdílná...

A i když máte něco naježděno, rady od mistra volantu vás mohou snadno a rychle posunout na další stupínek, který byste jako samouci těžko zdolávali. Nejen jak zrychlit, ale jak jezdit ještě plynuleji a ohleduplněji vůči autu. Zkrátka stále je co se učit a ani takový Schumacher, Stuck nebo Röhrl si určitě nikdy neřekli: „Tak, a teď už mě nic nepřekvapí.“ Umět řídit je jeden nekonečný proces získávání zkušeností a zlepšování se, přičemž kurz sportovní jízdy je jen prvním krokem na dlouhé cestě. Můžete to zkusit sami a donekonečna rozbíjet auto za autem, analyzovat příčiny a dumat o důsledcích. Ale lepší je nechat se to naučit, vše si nechat vysvětlit a odnaučit se hned na začátku zažité zlozvyky. Jestli se opravdu chcete zlepšit, jestli opravdu chcete dobře řídit, kurz sportovní jízdy je tou nejlepší vstupní branou do světa velkých chlapů.

Všichni přežili kurz ve zdraví, to si zaslouží palec nahoru.

foto: Jan Svoboda

Pokud vás tahle akce zaujala, další termín kurzu je 26.6., podrobnější info nalezenete na stránkách pořadatele kurzů.