Silnice jakoby vyžahla poslední kapky vody po vydatném lijáku, přítelkyně spokojeně dumá na vedlejším sedadle a přední pneumatiky už možná cítí ve svých kostrách, že tady je rozhodně nic dobrého nečeká. Teploměr těsně olizuje dvacetistupňovou cifru a atmosféru podvědomě dokreslují jedovatě žluté koruny stromů, jež pobízejí k rychlosti mávajícími větvemi. Na město za zády už jen neuctivě syčí výfuk, který občas přeruší tlumené zaprskání. Provoz řídne a cesta se více kroutí. Tlačím plyn k podlaze a turbo má šanci se zhluboka nadechnout ještě před stoupáním. Auto v první chvíli váhá a řidič zbystří, co udělal špatně, jenže to si teprve brousí zuby, aby mohlo vypustit nakumulovanou energii z útrob svých kovových plic. Přichází tak najednou, tak důrazně a v dech i gumy beroucích přívalech. Doslova vlaji za autem a jediná věc, kterou si teď přeji, je zůstat na té zrádně úzké okresce. Není to tím, že bych měl problémy s rovnováhou, ale s takovým přístupem k výkonu není snadné auto uřídit, ať to zní jakkoliv absurdně. Děsivé!

Přesnost řízení zkrátka vzala za své. Žádná chirurgická práce, naopak dřevorubecký přístup k věci, kdy vzduchem létají třísky. Nájezdy do zatáček se daří bezproblémově, poté se snažím nasměrovat příď k apexu a to se autu zjevně nelíbí. S přibývajícím důrazem klesá poddajnost a ochota auta spolupracovat. Vyměkne. Podvozek spolehlivě znejistí agresivnější změnou zátěže a začne nepříjemně vzdorovat. Delikátnímu balancování při takových průjezdech nepřidává ani potenciometrový pedál plynu. Ten mě ostatně nechává ve štychu i na výjezdech, kde s opadající náladou čekám na každý opožděný newtonmetr.Koutkem oka zahlédnu, jak to cloumá se spolujezdkyní, a mám podezření, že se z ní stal živý G-senzor s citlivým žaludkem. Odtud taky pramení monolog neustálého proudu upomínek, občasně vystřídaný hrobovým tichem, když popadá ztracený dech vyražený silou turba. Zcela jistě nezapomněla vynechat slova jako „naposled“, „rozchod“ a jim podobná. To už ale kus asfaltu pod koly nabývá svých evropských standardů a se slábnoucím sluncem těsně nad obzorem se přímkově rovná. Svět najednou zpomalil, odfukování dmychadla vzdáleně připomínající béčkové rally speciály je to tam a stejně tak veškeré vzrušení z celého toho cirkusu kolem.

Později téhož dne, u steaku s prskajícími briketami v pozadí, vracím klíče majiteli. V živé paměti mi uvízlo jen málo klíčových vlastností. Vybavuji si mohutný zátah motoru, obtisknutou páteř do sedačky a hrůzu nahánějící lovení celé té věci po uskákaném pásu asfaltu. A víc nic. Špatná vizitka pro sportovní auto. Mám to tu projeté se svým atmosférickým Cliem Sport a celou trasu si pamatuji tak nějak... jinak. V tu chvíli mi to došlo! Promítal jsem si celé sekce, vzpomínal, co jsem cítil přes volant a jaký povrch hobloval lepivé gumy. Hlavou se mi prohnala vzpomínka na počasí při poslední jízdě, na pozici pár stromů lemující silnici, na balanc na plynu na apexu a ten okamžik, kdy jsem vzal za řadičku, abych skrz ni cítil ještě o špetku víc z osobnosti auta. Do poslední noty mi v uších zněl motor ženoucí se k omezovači za doprovodu řízného zvuku sání.

Procházet benzinovou stopu v mé paměti se tak zdá stejně jednoduché, jako posouvání oblíbeného filmu na vašem DVD přehrávači. Mé auto není ničím zvláštní. Trochu speciální, trochu nepohodlné, ale především postavené jen z nezbytných, ovšem kvalitních ingrediencí. A ty ingredience jsou namíchané v delikátním poměru, aby vznikl vyvážený celek hodný kulinářského mistra s michelinskou hvězdou. Všechny komponenty jsou v souladu a táhnou spolu za jeden provaz. Auto nemá zapotřebí na sebe lacině strhávat pozornost mocnou silou trhající přední gumy na cucky, naopak dá prostor vyniknout dalším, stejně podstatným elementům. Ať už jde o řízení, podvozek nebo řazení, nemáte tendenci je vnímat skrz turboránou zaslepený mozek. Shodou okolností jsem nedávno zaslechl názor plastického chirurga, že krása spočívá v symetrii postavy a vyváženosti křivek, ne ve velkých prsech. Sice nás přirozeně přitahuje hypnotizovat velké výstřihy, ale často pak ani nezaregistrujeme, jaké měla ta dívka oči nebo úsměv. To mě přivádí ke způsobu, jakým se v dnešní době staví rádoby sporťáky. Výrobci přicházejí se silným, dopovaným motorem, osadí nižší pružiny plus tužší tlumiče a myslí si, že mají vyhráno. A taky že ano. U lidí, kteří si kupují auta podle hospodských názorů nebo podle znaku na kapotě. Atmosférická auta se nemají před vámi kam schovat, díky čemuž působí upřímněji, zdají se více ryzí, a to je zásadní aspekt pro důvěrný vztah s řidičem.

Turbo je s námi v osobních automobilech asi půl století. Průběžně se využívalo jako levné nebo nezbytné řešení pro dosažení vyššího výkonu, když už nebylo možné namontovat větší, víceválcový agregát. Mělo tu čest osedlat i šestiválcový boxer v Porsche, kde se proslavilo extrémním turbolagem a následným zahozením auta pozadu do lesa. Od té doby prošla turba zásadním vývojem, stávala se více i méně populární, ale jejich smyslem bylo vždy spíše racionální snižování spotřeby a emisí pomocí jinak nevyužité výfukové energie. Dnes se opět dostávají zásadně do kurzu, takže otázku, zdali se nebude jejich historie opakovat a neupadnou brzy zase v nemilost, nechám na vás.

Nové Porsche 911, Aston Martin One a Zagato, Lamborghini Aventador, Ferrari Berlinetta a 458 Italia jsou pro mě důkazem, že i dnes je možné dělat krásné, atmosféricky plněné sporťáky přinášející vzrušení každým coulem. Já mám jasno! Turbem plněná auta přeberou úlohu spotřebního zboží a tím umožní skutečnému řidičskému náčiní být ještě exkluzivnějším.

Autor: Kamil Černuška

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.