Je půl páté ráno, bolí mě každej sval v těle a do naší Hondy se pomalu vkrádá chlad. Spát v autě na sedadle spolujezdce, někde na pumpě v Liberci, opravdu není ta nejpohodlnější věc na světě. Notabene když vás neustále budí taxikáři luxujíxí svůj vůz a poutač vám svítí přímo do očí. Vzdávám to a startuji, pojedu se mrknout na Ještěd, nic jiného v tuhle dobu se tu dělat nedá. A proč vlastně trávím nejchladnější červencový víkend takto? Protože jsem blázen nazývaný fanoušek rallye.

Předchozí zážitek je z Rallye Bohemia 2011, kdy se opravdu příliš nepovedlo počasí. Ale to není nic neobvyklého. Spíš jsou neobvyklé ty soutěže, kdy je hezky, ale stejně mne to neodrazuje od jejich navštěvování. Přemýšlím, kdo je tím vinen. Asi můj táta, kterej mi kdysi koupil angličáka Escorta Cosworth. Anebo tím, že mě poprvé vzal na rallyshow do Blovic? Těžko říct. Byla to dávná doba, v televizi rallye moc nebylo, spíš tak fotbal nebo hokej. Ale naprosto přesně si pamatuju, že mne to naprosto uhranulo. Škodovky a žigulíky letící bokem, kvílení pneumatik a odletování štěrku. Vždyť na tom místě jsem poprvé viděl bouračku, tedy něco, co jsem do té doby znal jen z Cobry 11, kterou jsme na základce všichni kluci milovali. Nešlo o nic vážného, jen to jedna stovka přehnala a sesunula se bokem do příkopu, ale ten zážitek byl pro malého kluka nový.

Postupem času se situace lepšila, v televizi dávaly záznamy častěji, na playstationu jsem se v McRaeově voze proháněl řízeným smykem a měnil nastavení vozu. Vychází specializované časopisy, místo angličáků se dají pořídit detailní modely a s nástupem internetu je vše mnohem snadnější. Naplánovat si cestu na nějakou soutěž, zjistit rozpis a pořadí není problém. Spíše je zarážející jedna věc, a to sice že mě ta vášeň neopustila. A to bude tím, že základní podstata rallye se nezměnila.

Pořád je to soutěž nejlepších pilotů a jejich schopností. Pořád jde o to, být co nejuniverzálnější. Samozřejmě dnes světem rallye točí peníze. Doba je taková a nezmění se. Jistě, formule je královnou motoristického sportu. Ale rallye mi bylo sympatičtější. Auta alespoň vždy vzdáleně připomínala ten očesaný typ, co má místní dealer na předváděcí jízdy. On i ten Escort, když si odmyslíme křídlo, vypadal jako sousedovo auto. A vítězem se vždy stával nejlepší pilot s nejlepším vozem. Musel umět zvládnout jakýkoliv povrch od sněhu přes asfalt po písčitou cestu ve vysoké nadmořské výšce. Musel jezdit rychle a spolehlivě. A musel sedět v dobrém voze, který je spolehlivý, ovladatelný, výkonný a odolný. Ani Loeb by se Sparkem nezískal tolik vavřínů, naopak jsme často viděli u jeho týmové dvojky, že dobrý vůz není všechno. A asi ta touha a přání, abych někdy uměl jezdit alespoň z poloviny jako oni.

Bylo to totiž právě naživo při rallye, kdy jsem viděl neopakovatelné kousky. Například v roce 2003 u Volyně jsme stáli s tátou a koukali na pěkný vracák. Už se objevili předjezdci a bylo slyšet syrénu. Motor měl ale takový, pro mne tedy netypický zvuk. Byla to krásná záchranářská Tatra 623. Ale takový krásný přetáčivý smyk, jaký předvedl on v tom velkém korábu, to je jeden ze zážitků, které mi nikdo nevezme. Loni ve Zlíně jsem byl zase vyveden z omylu, že původní Mini nemůže dostat přetáčivý smyk. Předloňská Bohemia také přinesla spoustu zážitků, například odstoupení dvou posádek po ujetí pouhých 100 metrů vytyčené trati. Ten první obrubník byl vážně zrádný.

Vůbec nejzajímavější jsou pro mne poslední dobou závody veteránů. Možná stárnu (což je asi pravděpodobné, místo Deep Purple si čím dál častěji naladím Beatles), ale nějak mne stejně nejvíce baví koukat na auta, která závodila v době, kdy jsem ani nebyl malá bílá kulička s bičíkem. Ale pokud jste někdy viděli Paolo Dianu za volantem Fiatu 131 Abarth, tak se mi nemůžete divit. Ale není to jen on. Rodinný klan Bérešů, když sedne do Quattra, tak si připadáte jak vráceni v čase. Je až neuvěřitelné, kam zajdou řidiči vozů, které mají i historickou hodnotu.

Co jsem se stal fanouškem rallye, nikdy jsem jím nepřestal být. Pořád to byl souboj muže a jeho stroje s nástrahami počasí. Pořád tu byly smyky a nehody a mě to pořád přitahovalo. Já si klidně počkám do dvou do rána na to, abych viděl onboard Kopeckého z Jänner rallye. Chci to vidět, jak se řítí úzkou, zcela zasněženou silnicí takovou rychlostí, kterou se já bojím i na dálnici. A i další noc strávená na sklopeném, anatomicky tvarovaném sedadle ve zmrzlém autě mi stojí za vidění veteránské soutěže, kde lze spatřit ty skvostné vozy 80. let při jízdě bokem. Pro mne je to jeden z nejlepších motoristických zážitků a nedovedu si představit, že se to ještě někdy změní.

Autor: Martin Tolar

Jednu zpověď jsme tu už měli od jiného blázna do rychlých kol letících o život mezi stromy, tak si ji připomeňme - KLIKEJTE ZDE!

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.