Závodit je snem snad každého kluka. I v dnešní době, která není příliš nakloněna motorsportu, si tento sen může splnit skoro každý. Existují amatérské šampionáty na okruzích a v závodech do vrchu, které nejsou finančně tak náročné a za určitých okolností si pozici za volantem může zkusit každý zapálený fanoušek závodů. Kdo nezažil ten pocit v závodním autě, může se alespoň prostřednictvím tohoto článku posadit na „horké sedadlo“.

Nacházíme se ve Vrchlabí. Počasí je typické pro konec léta, kdy je ve stínu už chladno a ranní vlhkost se v těchto místech ještě drží (pro vrchaře důležitý fakt). Trať patří mezi moje nejoblíbenější i díky střídání ostrých a pomalých zatáček s rychlými pasážemi. Divácká atmosféra, především v horní části tratě, kde je na louce diváků v tomhle krásném počasí jistě víc než tisícovka, je nezapomenutelná.

Sedím ve skořepinové sedačce. Výhled z auta mi ztěžuje nízký posed, který pomáhá dostat těžiště vozu o trochu níž, pro lepší přilnavost. Šestibodové pásy se mi zařezávají do ramen. Zvuk kovového zámku na pásech jsem si během sezon zamiloval. Čekám na start první sobotní závodní jízdy. Snažím se koncentrovat jen na sportovní výkon, ale hlavou mi běží tisíce myšlenek, které mají daleko k mé současné situaci.

Závodit jsem chtěl už od dětství. Ale teprve poslední čtyři roky si svůj sen plním. I když jen na amatérské úrovni, ale na to tu nikdo nehledí. I souboje v hloubi startovního pole jsou tak nelítostné, jako kdyby šlo o titul šampiona. Závody do vrchu jsou v podstatě sprinterská disciplína, přičemž se sčítají dvě závodní jízdy dohromady. Každá chyba je tedy ztrestána horším časem a posunem na nižší příčku.

Ze zmateného toku myšlenek mě vyruší jeden z činovníků. „Před třetím retardérem je olej, ale postarali jsme se o to. I tak raději opatrně, klouže to.“ V duchu se ušklíbám. Opatrně? Osobně neznám závodníka, který by chtěl vyhrát s opatrným stylem. Místo toho jen pokyvuji a zavírám dveře. Přede mnou je jen několik aut a já se znovu snažím koncentrovat svoje myšlenky. Ranní trénink nevyšel podle mých představ, budu muset zabrat. Cíl je ale jasný: „Vizualizuj!“ přikazuji sám sobě a vidím se stoupat na stupně vítězů za ovací davů fanoušků.

Popojíždím zase blíž ke startu. Už jen dva vozy. Adrenalin vibruje mým tělem do posledního nervu. Kontroluji digitální budíky mého Kadetta. Trochu mi tím připomíná seriál Knight rider. Já si také trochu přidám jako Michael Knight, odvážný rytíř za volantem. Jen s modernějším účesem. Teploty a tlaky v normě. I to mě maličko uklidňuje. Hasicí přístroj mám po ruce. Na řadicí páku dosáhnu. Dveře mám pevně zajištěné. Pásy mě pevně drží v sedačce. Jsem připraven.

Cokoliv jsem nezkontroloval do téhle chvíle, už nyní nestihnu. Stojím na startovní čáře. Mám 30 sekund do startu. Mezi diváky hledám povědomé tváře a to mi trochu dodává klid. Znovu a stále dokola si opakuji trať. Startér mi dává pokyn. Pět vteřin do startu. „Tři, dva, jedna…“.

Prudce povoluji spojku a lehkým protočením kol se rozjíždím. Otáčkoměr je téměř okamžitě v červeném poli, řadím dvojku. Síla 180 koní ve dvoulitrovém motoru mě tlačí do sedadla. Blížím se k retardéru ze sudů, který nás má zpomalit a za shozený sud je penalizace deset vteřin. To je na kopci výsledková sebevražda. Tady se vyhrávají a prohrávají závody. Rychlé seknutí volantem na jednu a hned na druhou stranu, míjím sudy a za nimi okamžitě zadupávám znovu plyn do podlahy. Mrknutím oka do zpětného zrcátka kontroluji, zda se nějaký sud nehýbe, nebo nedej bože nespadl. Přede mnou je několik zatáček, ale ty se projíždí bez ubrání plynu. Užívám si ten pocit zrychlení. Rychle se blížím k pravé vracečce.

Tady jsem v ranním tréninku udělal chybu. Zbytečně jsem si najel, minul apex a musel zpomalit víc, než bylo potřeba. Ztráta činila pár sekund. Vím, že tu samou chybu nemůžu udělat. Dávám si pozor na mech, který je v levé části zatáčky a projíždím ji čistě středem. Nesmím vypadnout z koncentrace. Následuje zatáčka na druhou stranu, a teprve po ní mám několik chvil si maličko oddechnout. Neustále kontroluji otáčkoměr. Možná víc než trať. Vizualizuji další zatáčku. Vím, jak ji najet a kudy vede. Je na srdce. Blížím se k ní. Najíždím si na pravou stranu. „Nesmíš ubrat!“ zní mi v hlavě můj vlastní hlas. Vím, kam až můžu jet, abych ji v klidu projel, ale stejně chybuji. Pravá noha mozek neposlechla a sešlápla brzdu o trochu víc, než bylo vhodné. Vzteky bych si nejradši namlátil. Naštvaný sám na sebe projíždím zatáčku a zrychluji agresivněji, abych alespoň částečně dohnal ztrátu, kterou jsem si sám způsobil. Kola se maličko protáčí, což přináší další ztrátu několika desetinek sekundy. Znovu hledám ztracenou koncentraci a několik následujících zatáček i retardér číslo dvě projíždím opět s klidem a známou stopou. Přichází delší rovina a úsek, na který mě jeden z činovníků upozorňoval. Na zemi je vidět olejová stopa. Snažím se na ní nenajíždět, abych měl správnou adhezi i do dalšího retardéru. Po projetí se opět divám do zrcátka. Padá mi kámen ze srdce, když nevidím pohyb ani jednoho ze sudů.

Přichází dvě rychlé zatáčky na levou ruku. Modlím se, aby mě pneumatiky udržely na silnici. Nezbývá mi než slepě věřit. Nadechuji se, jako bych se nořil do obrovské hloubky. Teprve včera jsem si od kamaráda koupil slicky a ještě neznám jejich hranice. Na nové nemám, a tak musím počítat s pomocí přátel a kamarádů. Jeden mi slicky prodá a další dva mi ještě večer zajedou domů všechny pneumatiky obout, abych byl připraven. Bez nich bych už asi nezávodil. Kdybych tak věděl, že další jízdu tu hranici slicků najdu, svléknu zadní pneumatiku z ráfku a podívám se do lesa, asi bych zatáčky tak ostře neprojížděl.

S lehkým sklouznutím vozu vyjíždím ze zatáček a dostávám se na diváckou louku. I přes obrovský hluk motoru v 6 800 otáčkách slyším diváckou odezvu. Neuvěřitelně mě to povzbuzuje. Teprve teď vydechuji a znovu získávám koncentraci na trať před sebou. Další, velmi zákeřnou vracečku projíždím s menší chybou. Moje touha se předvádět před diváky mě příliš zaslepila. Na výjezdu je velké převýšení a motoru, kterému klesly otáčky až moc, se nechce 950 kilo váhy vozu ze zatáčky dostat tak rychle, jak bych si přál. Na delší rovině lituji pomalého průjezdu, ale na další litování není čas. Přede mnou je poslední retardér. Podřazuji a projíždím mezi sudy. „Čistě!“ zní mi hlavou a vím, že přede mnou jsou už jen dvě zatáčky a cíl. Před poslední podřazuji a v lehkém smyku projíždím cílem.

Mám to za sebou! Pociťuji okamžité uvolnění celého těla, které bylo napnuté až do posledního nervu, aby vnímalo jakoukoli změnu v chování auta. Projíždím kolem ředitele závodu, který se snaží zklidnit všechny jezdce za cílem, aby se nestala nehoda, pohybuje se tu totiž spousta diváků. Na parkovišti nechávám vůz vychladnout. I když je to jen hromada šroubků, je to Moje auto a mám k němu velmi osobní vztah. Díky němu si plním dětský sen. Vysoukávám se ze sedačky a pásů, a jdu se podívat na své kolegy a soupeře, kteří mají trať před sebou. Zároveň se jdu podělit o dojmy z jízdy s těmi, kdo již dojeli.

A o tom to je. O spojení člověka se strojem a o společném pokoření náročné trati. O adrenalinu, nervovém vypětí, dokonalé souhře pohybů, perfektní kontrole. Vítězství záleží hlavně na tom, jak jízdu sami zvládnete, jak hluboko sáhnete do hlubin svého řidičského talentu a co odtamtud vytáhnete. Díky tomu tu chybí ta typická sportovní nevraživost. Na trati si se soupeři možná nedarujeme ani setinku, ale vše v přátelské atmosféře, v depu si vzájemně pomáháme. Řidič, jeho stroj a trať. Pokoř ten kopec a udělej to nejlíp, jak umíš. To je celé. To je pravé závodění, to je pravý adrenalin, to je pravá zábava.

Lukáš Opalecký

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.