foto Driversweb.cz

Škola driftu Tomáše Kodery a Martina Semeráda

Datum článku: 25.12.2013 | Autor textu: Martin Jánský

Myslíte si, že už máte řízení v ruce? Zpátky do lavic, jdeme se učit tu nejtěžší řidičskou techniku – driftování! Co se podaří mistru ČR v driftování a rally esu dostat z jednoho velmi netalentovaného pisálka?

Někteří vykulí oči hrůzou, jiní je strachy zavírají, někteří zmlknou jako zařezaní a jiní v naprostém děsu křičí na celé kolo. My petrolheadi se ale většinou jen usmíváme, hihňáme nebo řehtáme na celé kolo. Smykování funguje na každého jinak. Já momentálně naštvaně řvu a nadávám, protože mi to ani trochu nejde. Už jsem se vám přiznal, že nejsem Stig a mé řidičské schopnosti jsou omezené, ale poctivě pracuji na jejich zlepšení. A samozřejmě také pod odborným dohledem, protože tak to jde nejsnáze – před časem jsem absolvoval kurz sportovní jízdy s Martinem Semerádem, dnes mě čeká podstatně náročnější pokračování v podobě kurzu driftování. Mám pro to dokonalé podmínky: prázdný okruh, správné auto, sadu gum na zničení a hlavně dva zkušené mentory Driving Academy. Jenže i po nespočtu tréninkových jízd to zatím spíš než driftovací exhibice vypadá jako festival hodin. I fotograf bezradně kroutí hlavou, když se snaží chytit aspoň jeden dobrý záběr jízdy bokem. Do háje, to jsem fakt tak beznadějné dřevo?!

Show právě začíná, snad to já i BRZ přežijeme ve zdraví...

Ale popořadě, kurz driftování začíná daleko dřív než skokem za volant – u přezouvání. Ok, nejdřív tvrdá fyzická práce, ježdění je za odměnu. Dobrý smyk dokáže z tmavé gumy vykouzlit celou řadu pyrotechnických efektů – štiplavý dým, létající rozpálené cucky, dráty trhající podběhy, hořící blatníky. Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, takže jsem si u Nejlevnějšípneu.cz vyprosil kompletní novou sadu Nankangů Ultra Sport, které byly pro okruhové týrání navrženy. Taky to byla příležitost otestovat převozní schopnosti BRZu, jehož konstruktéři se vytahovali tím, že údajně navrhovali úložný prostor tak, aby se do něj vešla náhradní sada kol. A skutečně to klaplo! Po chvíli heverování, povolování matek, tahání kol a utahování matek je auto připravené, můžeme vyrazit.

"Koukej makat, máš tady ještě tři auta na přezutí!"

Jenže místo ježdění se s Tomášem Koderou skláníme ke gumám, ty jsou totiž nejdůležitější. Pokud rozumíte základním údajům o rozměrech a rychlostních indexech, tady se naučíte pár nových: měkkost (čím nižší číslo, tím vyšší grip a větší opotřebování), trakce (čím vyšší stupeň, tím lépe brzdí a přenášejí výkon) a teplota (čím vyšší stupeň, tím méně se přehřívají). Naše Nankangy mají dobrou charakteristiku a jsou spíš tvrdší, takže je aspoň hrubý asfalt na Sosně nesežere za půl kola. Pak ještě doladit tlak – vpředu podfouknout, aby čumák držel stopu, a vzadu přefouknout, aby to víc klouzalo (ne, tohle na silnici fakt nezkoušejte). Tak už?

"Na závodničce by mi tyhle gumy vydržely tak čtyři zatáčky, ale dneska to bude v pohodě."

Ne, ještě lekce automobilové konstrukce. Že je na trénink smyků samozřejmě nejlepší zadokolka, to vám snad už ani nemusím říkat, ale i tak není každá úplně vhodná kvůli poměru rozvoru a rozchodu – nejhorší je čtverec (krátký rozvor a široký rozchod), čím delší rozvor, tím plynulejší přechod do smyku. „Tohle vypadá ideálně,“ obhlíží Tomáš znaleckým okem Subaru BRZ, které má skutečně pověst ideálního smykovacího nářadí pro začínající a pokročilé, takže by měl být perfektním učebním trenažérem i pro mě. A taky to potvrzuje, za chvíli už BRZ letí zatáčkou v dokonale kontrolovaném driftu zatáčkou. Jenže ne v mých rukách…

Bokem to jede samo. Pokud není za volantem jeden nešikovný pisálek...

Za volantem je Tomáš a předvádí mi základní techniky, jak auto do smyku dostat, jak ho tam udržet a pak ho i vyndat. Pobídnutí plynem, skandinávský švih, trhnutí ručkou, spojkový kop – teorii mi hned předvádí v praxi a já jen zírám, jak rychle se s naprosto neznámým autem sžil. Národní titul Czech Drift Series získal ve svém BMW E30 s osmiválcem z M5 E39, ale nevypadá to, že by si s pouze dvousetkoňovým BRZem neuměl poradit: hravě spojuje zatáčky jedním dlouhým smykem, řadí uprostřed smyku, a dokonce proletí celou cílovou rovinku střídavě pravým a levým bokem napřed. Kde jsou teď všichni ti internetoví remcalové, kterým přijde 200 koní málo?! S BRZem v základu byste mohli vyrazit soutěžit v CDS do třídy Street, do PRO by to chtělo větší rejdy… a přeci jen raději 2JZ ze Supry, prý se vejde. Snažím se moc nechechtat a víc sledovat práci s volantem a pedály – vypadá to tak jednoduše a přirozeně. Hm, to by mohlo jít.

Dobrý smyk, co? Jasně, tady taky neřídím...

Je řada na mně, abych ukázal, co umím. Pro trénink si vybírám zatáčku číslo jedna na konci cílovky, která je široká a nikde poblíž nejsou žádné bariéry, o které bych mohl BRZe rozštípat. Jak se hned ukazuje, byla to velmi dobrá volba, protože v následujících chvílích zatáčku opouštím mnoha různými směry a nejčastěji pozadu. Sakra! U řidičsky přátelského BRZu vede nejsnazší cestu ke smyku přes přenos hmotnosti a rozhození plynem – a pro to se BRZ přímo narodil. Díky lehkému dešti je trať sympaticky mokrá, což mi situaci jen usnadňuje, kola se odtrhávají snáz, plynuleji a všechno se odehrává v malé rychlosti. Reakce na plyn je bleskurychlá, řízení brilantní, podvozek poslušný a přátelský a auto mi říká naprosto všechno o tom, co se právě děje. Jenže většinou je to jen: „Pozdě, moc, pomalu. Zpackals to!“ Nevysmívá se mi, jen radí a snaží se zahlazovat mé chyby, ale prostě to nejde, je jich příliš mnoho: velké zatočení, moc plynu, pomalé kontra, špatný balanc. I když mi Tomáš ze sedačky spolujezdce trpělivě radí, cit pro auto se naučit nedá a já zkrátka nemám dost jemný přístup. Je to ostuda a nikam se neposouvám, začínám propadat zoufalství a beznaději a jde mi to čím dál hůř. Tomáš mě vysvobozuje: „Uf, pojďme dát na chvíli pauzu, už se mi točí hlava.“

"Jak to dělám? Prostě to přišlápnu a pak už jen točím volantem na druhou stranu..." Lidi s talentem to mají nechutně jednoduché.

„Třeba je to autem,“ snaží se mě rozptýlit Martin Semerád, skáče za volant a já se přesouvám na místo spolujezdce. Jenže hned v druhé zatáčce už BRZ zase letí táhlým smykem a Martin se směje od ucha k uchu: „Skvěle se mi řídí, je to fakt hračka.“ Hm, takže to přeci jen autem nebude. Zase se měníme a Martin se ze mě pokouší vytáhnout to nejlepší: „Míň zatočit, míň plynu, rychlejší kontra… nepouštěj volant, přehmatávej… no vidíš, lepší se to.“ Tomuhle chlácholení ale moc nevěřím, protože jsem ze zatáčky ještě nevyjel jinak než pozadu a do trávy. Asi začnu psát do časopisu o tramvajích, tam po mně nikdo smyky chtít nebude…

Přetočení za 3..2..1..

Jenže pak mě osvítí sama prozřetelnost a vybavím si Martinova slova, kterým jsem při bušení hlavou o volant po dalším nepovedeném pokusu nevěnoval dost pozornosti: „Po rozhození hned uber, na řízení smyku stačí jen trocha plynu. Nech ho jet.“ Hergot, že mi to nedošlo dřív! Najíždím na další pokus, dvojka, na tachometru je sotva padesát, zatočím, přidám plyn a… rázem se propadám do kódu Matrixu. Čas se zpomalí, jednotlivé setiny sekundy proplouvají líně kolem a jako med ulpívají na mých rukou a nohou, snažících se o chirurgicky jemné a dokonale sladěné pohyby. Točím kontra a zároveň povoluji plyn, jak se záď dá do rozvláčného pohybu, pak jen jemně balancuji volantem a plynem, kloužu bokem zatáčkou, na výjezdu to rovnám a v poslední chvíli přidám plyn, aby mi zadek nepřekmitnul. S koncem smyku se čas zase rozeběhne normálním tempem a já jásám nad svým prvním povedeným driftem a radostně křičím: „Je to tam!“ Mám pocit, jako bych právě vyhrál mistrovství světa.

Ne, svodidla neee!

Jestli čekáte, že od té chvíle byly další smyky dětsky snadné, že jsem se rychle naučil přehodit auto ve smyku z jedné strany na druhou a začal spojovat zatáčky, zkrátka že se ze mě na konci kurzu stal driftovací král, tak na to zapomeňte, takhle rychle to prostě nejde. Šlo to samozřejmě snáz hlavně proto, že jsem byl schopen chápat, co jsem udělal špatně, ale tenhle zkrácený demokurz (účastníci plného kurzu budou mít na trénink celý den, já měl jen dvě hodinky) mě však naučil skutečně hodně – zvyknout si na smyk, osahat si ho v bezpečném prostředí a nakonec ho i řídit. Základy, na kterých mohu dál stavět při dalším trénování a zdokonalování se. Bez pilného trénování to vážně nejde, jako v každé jiné sportovní disciplíně. Nezkrotil jsem ještě šelmu, ale teď už mi nejde po krku, a dokonce se nechá pohladit. Kdybych se tohle měl učit sám někde na parkovišti, trvalo by mi to půl roku, zničil nespočet sad kol a rozštípal při tom tak tři auta.

BRZ a Nankang, skvělá kombinace pro fůru zábavy!

Což mi připomíná, že bych měl za dnešní úspěch poděkovat nejen Tomášovi a Martinovi, ale i rodině, přátelům, kolegům z redakce a… ehm, pardon. Dneska jsem to zvládl i díky BRZu, který potvrdil pověst přátelského a snadno ovladatelného řidičského auta s víc než jen vřelým vztahem ke smykům. Nekousal, nevzpíral se a nehatil mé snahy, naopak mě trpělivě podporoval, uhlazoval mé nešikovné vstupy, intuitivně mě prováděl celým učením a všechno mi podstatně ulehčil. Je ale v podstatě jedno, čím na kurz přijedete, garantuji vám, že významně posune řidičsky i vás, ať jste na tom se zkušenostmi jakkoliv: amatéry naučí se smyku nebát a ovládnout ho, pokročilým pomůže vychytat špatné návyky za volantem a ukáže jim další cesty do země smyku a profíci vypilují dokonalou techniku a naučí se pár nových triků od mistrů volantu. Na mém příkladu je zřejmé, že smykovat se může naučit i naprosté řidičské dřevo.

foto: Jan Svoboda

 

Kurz driftování pořádá Driving Academy s instruktory Tomášem Koderou a Martinem Semerádem – podrobné informace najdete ZDE.

Za spolupráci při vzniku článku děkujeme společnosti Nejlevnějšípneu.cz, výhradnímu dovozci pneumatik Nankang.

Galerie

Komentáře