Cesta do Londýna může být pro nadšeného řidiče plná zajímavých dobrodružství. Už taková procházka správnou čtvrtí může přinést potěchu oku i uchu. O tom se ostatně sami můžete přesvědčit zhlédnutím nespočtu videí z ulic Londýna (stačí na webu youtube zadat například klíčová slova „supercar“ a „london“).  Pokud  navíc  nejste naprostý kulturní ignorant, nenecháte si ujít možnost na vlastní oči vidět alespoň některý ze světoznámých symbolů tohoto města na řece Temži. Ať už si vyberete Buckinghamský palác, Big Ben, budovu Parlamentu, Tower Bridge, megalomanské London Eye (jehož hřídel byla vyrobena v plzeňské Škodovce) nebo jinou z mnoha dalších světově proslulých ikon, z místa na místo se nejefektivněji dostanete s využitím služeb MHD nebo taxi. A tím se dostáváme k dalšímu dobrodružství vhodnému pro mysl nadšeného řidiče.

Když zmíníme Londýn a MHD, snad každému se hned vybaví jeden ze symbolů Velké Británie. Červený dvoupatrový autobus čili Doubledecker. Jejich historii můžeme vystopovat až ke konci druhé světové války, kdy se první z nich, jakožto velkokapacitní autobusy relativně kompaktní délky, objevily v ulicích Londýna. Nejsme na hodině dějepisu, abychom biflovali data. Za zmínku ovšem rozhodně stojí typ AEC Routemaster, jenž byl prvně vyroben v roce 1954 a do ulic města byl nasazen o dva roky později. Pozoruhodná je pak zejména délka služby tohoto typu. Jako neúnavného dříče jste ho mohli vídat v provozu až do roku 2005. Dodnes se s ním můžete ještě svézt na dvou vzpomínkových trasách v centru. Abyste však nenabyli mylného dojmu, že Londýn je nasazením dvoupatrových městských autobusů výjimečný, podívejte se třeba na nějaké fotky dopravy v Dublinu, Berlínu či Hong Kongu (ačkoliv Hong Kong je v této věci jako někdejší britská kolonie poměrně logický).

Další výraznou kapitolou města jsou rovněž světoznámé taxíky. Pokud jste fanoušci britských detektivek, rozhodně vám neunikl typický vzhled londýnských Black cabs. Vyznačují se zejména zvýšeným a zcela dozadu (na úkor tradičního místa pro zavazadla) posunutým prostorem pro cestující. Tím vzniká místo pro dvě proti sobě umístěné lavice. Díky tomu se do starších verzí posadí šest lidí, jejichž bagáž pak najde své místo vedle řidiče. Aktuální verze TX1 (vidíte na obrázku, a ano, je to ten taxík, který Steve Sutcliffe naučil ve svém pořadu „Will it Drift?“ driftovat) je ovšem homologována jako čtyřmístná, může být vybavena i plošinou a místem pro přepravu vozíčkářů. Další zvláštností je na auto s rozvorem téměř tři metry velmi malý poloměr otáčení. Osm metrů, u nejnovější verze 8,5 metru. Bizarní je na tom hlavně to, že nutnost malého poloměru otáčení přišla kvůli slavnému londýnskému hotelu Savoy, u jehož vstupních dveří je potřeba otočit se na velmi malém prostoru. Když už jsme zmínili termín „nejnovější“, pro současnou verzi to sice platí, ovšem onen model se po Londýně pohybuje již od roku 1997. Vystřídaly se v něm tři různé vznětové pohonné jednotky, a to zejména kvůli zpřísňujícím se emisním požadavkům. A jak už to tak vypadá, příští generace již nebude vrčet a kouřit, nýbrž bzučet a vrhat blesky (přeji ekozeleným hlavám příjemnou jízdu a probíjející sedačky).

Londýn si obou pojízdných signatur váží natolik, že další nástupce letitých Doubledeckerů zde začne působit na konci května 2012 a nový model taxi na sebe rovněž nenechá dlouho čekat. Právě nová generace autobusu zaujala mou pozornost natolik, že mě inspirovala k napsání tohoto článku. Mimochodem, věděli jste, že se po Londýně svého času proháněly i dvoupodlažní tramvaje a trolejbusy? Dvoupodlažní tramvaje můžete v současnosti nalézt  například v Hong Kongu, který se pyšní titulem jediného města na světě, kde operuje výhradně tento typ. Dále se tramvají s touto konstrukcí můžete svézt ještě v Alexandrii a Blackpoolu. A aby to nebylo málo, historie zná i nasazení open top dvoupodlažní tramvaje, což zní poněkud nebezpečně. Ale zpět k tématu. Zmiňme něco málo o nástupci autobusu.

Podíváme se nejprve na techniku ukrytou pod pláštěm nového londýnského doubledeckeru. Zelená je tráva, a dokud se auta nebudou pást jako kráva, zelené budou i snahy o ekologičtější dopravu. Jak už trend doby hlásá, pohon novinky tvoří hybridní ústrojí turbodieselu Cummins o objemu 4,5 litru ve spojení s elektromotorem. Tím, že spalovací motor nepohání autobus přímo, ale působí jen jako generátor (pro nabíjení akumulátorů a pro pohon kompresoru, který dodává stlačený vzduch), může pracovat v ideálních otáčkách a projevuje se tak více než příznivou spotřebou cca 21 l/100 km (což je méně než poloviční spotřeba ve srovnání s běžným městským autobusem!). Elektromotor pak uděluje samohybu, který se svými 17,9 tuny není žádným drobečkem, nejen slušný výkon, ale hlavně už od nulových otáček točivý moment s hodnotou 2500 Nm. Ještě by se slušelo dodat, že spalovací motor pracuje, jen když je potřeba a dobíjení akumulátorů je umožněno i rekuperací brzdné energie. Jsou to jen holá fakta, která stejně jako cestující neoceníte, a když byste se chtěli řidiče zeptat, jak to jde za plynem a kolik z toho už vytáhl, asi by na vás spíše ve strachu vytáhl pepřák. Tudíž bychom se měli raději podívat na vzhled novinky.

Na první pohled vás upoutá zejména způsob, jakým odkazuje na své předchůdce. Ano, dalo by se říct, že Doubledecker snad ani jinak vypadat nemůže, ale tady jde zejména o detaily.  Jakási pirátská páska překrývá jedno z retrospektivně kulatých předních světel, za jejichž funkcí stojí moderní technologie LED. Bohaté prosklení dává voyeurům možnost do sytosti sledovat venkovní dění a z horního patra nakouknout i do nějakého toho okna přízemního bytu. Pohled na záď potěší kulatá koncová světla, prosklení táhnoucí se z dolního patra do horního podél schodiště a mohutně zakulacená zadní hrana střechy. Interiér je kombinací funkčnosti a špetky vizuálního nadšení. Dost bylo tlachání. Než abych vám zde podsouval vlastní názory na design, raději se podívejte na fotografie a přidejte své postřehy do diskuze.

Než se rozloučíme, rád bych vyjádřil přání, aby si i Praha časem přisvojila dopravní prostředky, které pro ni budou charakteristické. Mnoho z vás má jistě nemovitost, při jejíž rekonstrukci nebo přestavbě jste se setkali s nutností schválení památkáři. Jak je možné, že při tak přísných pravidlech, které se týkají zejména vzhledu staveb, mohou hromadné dopravní prostředky města tvořit takovou pouliční směsku? Tuhle vidíme starou tramvaj T3, támhle Astru, jinde 14T Porsche a do toho staré hranaté autobusy Karosa, novější zakulacenější Karosy a tak dále a tak dále. O vozech taxi snad ani nemá cenu mluvit, tam je každý pes jiná ves. Je jasné, že pokud se začneme na toto téma bavit, stejně chtě nechtě skončíme u financování vozových parků a problematiky veřejných zakázek. Když se od toho všeho zkusíte oprostit, představte si unifikované vozy taxi, které staví na odiv tvary alespoň vycházející z někdejší chlouby československého automobilového průmyslu – Tatra 87 nebo první 603. A ano, pod kapotou může být moderní hybridní pohonné ústrojí. A co takhle tramvaje vycházející co se týká idey tvarů z nesmrtelné tramvaje T3. Městské autobusy by si slavného předchůdce nakonec také rozhodně našly. Pak by stačilo vidět fotku anonymní ulice, jíž projíždí tramvaj, autobus nebo taxi, a hned by bylo jasné, se kterým městem máte tu čest.

‒ „Co to je za město? To je Dubrovník?“

‒ „To je Praha, ty pako!

Pavel Kubička

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.