Kdykoliv se mi tohle zjeví ve snu, poslintám si polštář. Ferrari F40 je pro mě nejlepší auto všech dob, naprostá modla. Prodal bych ledvinu, abych ho mohl mít. Vlastně i plíci, jestli má někdo zájem. Nakonec jsem nekuřák, jedna by mi mohla stačit. Těžko říct, co mě na tomhle autě fascinuje nejvíc. Jestli fakt, že jako první sériový supersport pokořilo hranici 320 km/h. Nebo skutečnost, že je to poslední auto, na jehož vývoj dohlížel sám Commendatore. Jeho dokonale klínovitý tvar s účelovými detaily, který nezestárl ani za celá desetiletí. Možná strach z třílitrového vidlicového osmiválce se dvěma turbodmychadly, jejichž nečekané kýchnutí s vámi omlátilo všechna svodidla v okolí. Či snad jeho naprostá nekompromisnost – žádné odhlučnění, žádný komfort, i okýnka byla jen na švihadla. Vše je zaměřená na dokonalý prožitek za volantem. Na krocení té bestie jste sami bez podpory elektroniky, ale díky dokonalému propojení člověka a stroje můžete mít vše pod svou kontrolou. A právě proto je to pro mne největší automobilový sen. No anebo za to mohou puzzle, které mi táta ještě před revolucí dovezl z NDR a odjakživa si je pamatuju, jak sestavené visely nad mou dětskou postýlkou, případně angličák, který jsem měl ze všech nejraději a jako jediný jsem ho neomlátil při simulacích honiček.

F40 je na vrcholu a tak to vždy bude, ale dalších snových aut mám celou řadu a jejich seznam je velmi proměnlivý podle vlivů, které na mne zrovna útočí. Toužil jsem po Skyline GT-R R34 a vím bezpečně, že to bylo jen proto, že hrál v Rychle a zběsile. Pak jsem musel mít Capri třetí generace, po návštěvě jednoho srazu Fordů, protože tam byla skvělá parta lidí, mezi které sem chtěl patřit. Pak jsem toužil po původním Mini Cooperu S pro jeho titěrnost a zábavnost, Imprezu WRX STI 22B jsem zbožňoval kvůli mé lásce k rallye, Nissan GT-R pro technickou preciznost nebo Scirocco R z prosté slabosti k Volkswagenům. A mnoho dalších ovlivněných filmy, seriály, pořady nebo časopisy. Samozřejmě se to odvíjelo i od třídění svých názorů na to, co mi připadalo důležitější.

Ale i samotné splnění snu s sebou ovšem přináší řadu rizik. Kromě rozchodů s partnerkou, hádek s rodinou, zadlužení u pojišťoven a podobných nešvarů je nejstrašnější představa, že splnění snu vás zklame. Co když by mi třeba nevyhovovala řidičská pozice v F40 typu „krátké nohy, dlouhé ruce“ a já si tak auto nemohl vůbec užít? Co když by mě „playstationovost“ GT-R za volantem neuspokojovala? Co když bych si v tomhle věku už s Capri-fily nerozuměl? Co když by mi Cooper přišel pomalý, Impreza nemotorná a Scirocco nudné? Co když by mě reálné setkání se svým snem zklamalo?

Jedno zklamání jsem už totiž zažil. Bylo mi 18 a za volantem dvojkového dieselového Golfa (bez turba!!!!) jsem brázdil naší vlastí se studentsky přívětivou spotřebou pod pět litrů. Při jeho prodeji mi bylo do breku, ale věděl jsem, že si ještě někdy musím Golfa koupit. Čtyřkového, s benzinem, aspoň sto koní. Já blbec! Můj nový Golf je těžký a neohrabaný, motor nedokáže vyloudit z monotónního klapotu jediný zajímavý zvuk a ukazatel spotřeby mě nutí k pláči. A té rychlosti, po které jsem lačnil ve své čerstvé plnoletosti, také není o tolik více. Ale zase to není vinou auta, že jsem si ho vysnil tak dobré. Představivost totiž klame a dokáže vybudovat vzdušné zámky i na zašlých ruinách pár nejasných řádků testu, pěkné fotce nebo pár vteřinách filmových záběrů. Ale nakonec nelituji, protože jsem se s Golfem naučil žít a ty první dny prožité v opojení, že sedím v něčem, co jsem si dlouhá léta přál, byly neopakovatelné.

Aktuálně přemýšlím o novém autě. A místo vratce euforických snů na to jdu logicky. Na základě střídmých zkušeností, ale o to větším hladu po recenzích a článcích, jsem usoudil, že místo rychlosti a výkonu mě oslovuje řidičský zážitek. Optimální počet koní toho dostupného snu by byl někde kolem dvousethlavého stáda, měl by mít náhon na předek (je to přeci jen bezpečnější) a motor vpředu. Ale hlavně musí vážit pod tunu. Díky tomu se mi v hledáčku ustálila druhá generace CRX v poslední verzi s legendárním V-Tecem pod kapotou. Jenže až to bude aktuální, bude z těchto kupátek buď zrezlá popelnice, otuzená okřídlená šílenost nebo drahý zrestaurovaný youngtimer. Ale ono je to jedno, za půl roku nejspíš stejně dospěju k přesvědčení, že bych vlastně měl chtít náhon na zadek, a budu nutně potřebovat Toyotu GT86. A vlastně sem vždycky chtěl kabriolet nebo auto s vyklápěcími světly, takže by stará MX-5 nebo Celica měla přece jenom něco do sebe? A nejsem náhodou fanoušek rallye, co chtěl vždycky WRX STi? A tak bude CRX následovat všechny ty předešlé. A nemáme to snad všichni podobně? Jeden neutuchající sen a milion těch proměnlivých bližších?

Petrolhead je totiž zvláštní živočišný druh. Když slyší vytočený dvanáctiválec, vzruší se víc než u nočního filmu na placeném kanálu. A pokud jde o auta, umíme skutečně přemýšlet hlavou? Možná to dovedeme bryskně předstírat před partnerkou. Koneckonců když strávíme pokaždé rozebíráním kočárku půl hodiny, aby se vešel do kufru nějakého „automobilového nesmyslu“, tak jí pak můžeme vysvětlit, že je to vlastně praktické auto a MPV je zbytečnost. Ale pokud bych měl někdy možnost, tak bych v tomhle neváhal. Splnit si sen je totiž jeden z nejkrásnějších pocitů, které se dají zažít.

A co vy a vaše sny? Jsou realistické, nebo utopické? A hodláte si je splnit, nebo nechat pouze v hlavě?

Autor: Martin Tolar

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.