Určitě vám neuniklo, jak nelichotivě se Mark Webber v posledním dílu Top Gearu vyjadřoval o svém stájovém kolegovi Sebastianu Vettelovi. Bylo to něco v duchu „usmrkanec, co si prosazuje svou a poslouchá jen ty pokyny, které se mu hodí“. Což je jasná připomínka letošního závodu v Malajsii a slavný manévr Multi 21. Vzhledem k tomu, že Red Bull si svého nejmladšího šampiona F1 vychovával od kolébky, taky ho v týmové hierarchii tlačí pěkně dopředu, čehož Seb umí velmi dobře využít. Není divu, že ho jeho o 10 let starší kolega moc nemusí. Možná i proto, že na jeho kontě po 14 letech v F1 září celkem nula mistrovských titulů.

Tohle je ale jen velmi výjimečné vyklouznutí náznaků nějakých emocí z velmi sterilního prostředí kolotoče formule 1. Jinak mají všichni pokerové tváře a veškerá svá prohlášení formulují velmi diplomaticky. Ostatně ani Webber se při pokecu u Clarksona taky zrovna nevylil ze všeho, co v sobě určitě nosí. Což je škoda, protože ze zákulisí F1 toho skutečně moc neuniká. Co víte o životě a skutečné osobnosti Hamiltona, Alonsa, Rosberga a dalších? Nejspíš nic vyjma toho, že jsou to dokonalí profesionálové, co si své emoce nechávají mimo diktafony, objektivy a kamery novinářů lačných po senzaci. Na rozdíl od kopaček a hokejek, kteří rozbíjejí své supersporty, podpalují hotelové pokoje a prohánějí nezletilé prostitutky, mají zjevně závodníci aspoň trochu v hlavě, aby se chovali víc jako lidi a ne jako zvířata.

Hodně je v tom – a souhlasím, že to začíná smrdět honem na čarodějnice, ale zkuste to se mnou ještě vydržet – marketing. Smlouvy se závodními týmy pilotům velmi jasně diktují, co, kdy a jak mají dělat pro budování značky. Naštvat svého chlebodárce je v téhle branži pořádná pitomost, protože se rychle roznese, že jste neloajální a neprofesionální, a navíc vám nikdo další smlouvu nedá (zdravíme mladého pana Piqueta). A koupit si sedačku v F1 je pořádně drahý špás. Kromě toho má každý závodník ještě pěkných pár sponzorských smluv s dalšími firmami (hodinky, oblečení, boty, …), které ročně sypou další miliony, takže je fakt průšvih o ně přijít kvůli nějaké klukovině. Zeptejte se Tigera Woodse, jak se žije bez sponzorů.

Jenže kvůli tomu, že jsou moderní závodníci loajální profíci, tedy na první pohled nudní patroni, kteří umí akorát strojově zajíždět jedno rychlé kolo za druhým, postrádá série F1 ten správný náboj. Proto všichni vzpomínáme na legendární souboje Schumachera a Häkkinena, Senny a Prosta, Hunta s Laudou (a nezapomeňte na blížící se premiéru filmu RUSH). Nezapomenutelné divoké bitvy na trati i mimo ni. Praví rivalové, kteří si nic nedarovali, a přesto k sobě cítili hodně respektu. Podobných soubojů byla v historii F1 celá řada, jiní závodníci už byli menší gentlemani a nebáli si občas dát navzájem do zubů. To byly časy! Dnes už ale boxy nelítají pěsti ani nadávky, auta drží pevně ve stopě a F1 se zdá poněkud nudná. Takže není divu, že všichni milují padoucha.

Kimmi Räikkönen je po svém návratu ze světa smyků a prachu do světa čisté stopy a praskajících gum opravdu ledovým osvěžením. U Lotusu nemá žádnou multimilionovou smlouvu a sponzory má vetknuté zhruba v tomtéž místě jako rozlučku Schumiho (tu první), takže ho nic moc nesvazuje. Jednou ve velkém zapaří, jindy pošle novináře s blbými otázkami do háje a občas uzemní své týmové techniky, protože on přeci „ví, co dělá“.

Ale pořád je to velký profík – zefektivnil své ježdění, tráví víc času s mechaniky a z auta každý závodní víkend vymačkává vše, co v něm je (což se mu daří spektakulárním způsobem). Jinak si život užívá po svém: dělá, co chce, říká, co chce. Tím připomíná slavné řidičské hvězdy minulosti, které také žily rychle a naplno. Rozhodně cítíte, že je to živý člověk s emocemi, náladami a vrtochy. Svým bohémským přístupem vám nemusí sedět, ale rozhodně vzbuzuje emoce, což je v prostředí, kde i třístovka působí tak trochu… obyčejně… prostě k nezaplacení. Ať už ho velebíte nebo nesnášíte, buďme rádi, že ho tu máme, jinak bychom o závodních nedělích usínali u televize ještě rychleji. Kimi je zkrátka rocková hvězda!