S Jukem už jsme na sebe párkrát narazili, ale krom (kulantně řečeno) prazvláštního designu mi po něm v paměti žádná hlubší rýha nezůstala. Už jsem nad ním málem zlomil hůl, ale teď přijíždí s argumenty, které prostě nejde ignorovat. Nissan Motorsport si vzal Jukea podruhé do parády a už letmý pohled do marketingových materiálů naznačuje, že tentokrát to Japonci se sportováním myslí opravdu vážně.

A vzali to od podlahy – přední spoiler spolu s difuzorem v zadním nárazníku usměrňuje proudění vzduchu pod autem, přepracované prahové lišty kolem něj, spoiler na pátých dveřích zase zvyšuje přítlak na zadní nápravě. Údajně. I kdyby tam ale tohle všechno bylo jen pro parádu, Juke díky tomu konečně vypadá k světu. Z boubelatého knedlíka vysochali v jokohamské dílně sebevědomého okatého floutka s pohlednou tvářičkou, širokými rameny, vyrýsovanými bicáky a červenou čelenkou.

Obyčejný Juke se tváří jako dobrácký klučina, kterému se holky rády svěří, když mají trable. Tohle je svalnatý hezoun, co na něj holky při hodinách zasněně zírají a představují si, jak ho po škole zatáhnou do skladu v tělocvičně, servou z něj košili, nehty mu zaryjí do masitých půlek a na měkké žíněnce se mu mezi basketbalovými míči a dresy slastně oddají. Jenže Juke je mizera sporťák. Brašnu se skripty radši za školou šoupne do křoví, rozepne si košili a vyráží nejkratší cestou pryč z města. Daleko od pravidel a omezení, na liduprázdné okresky zalité odpoledním sluncem.

A hned při nastupování mi dává jasně najevo, že mazlit se se mnou rozhodně nehodlá. Ačkoliv běžného Juka si spousta lidí pořizuje právě kvůli pohodlnému nasedání a vyššímu posezu, tady se pro začátek musím přehoupnout přes vysokou boční hranu příplatkového Recara. Chvíli rozmýšlím, zda zvolit flop, straddle či jiný výškařský styl, ale jakmile vklouznu do pohodlných skořepin a přes červenou rysku na dvanácté hodině volantu se zadívám na klikatou okresku, na nějaké nepohodlné nasedání si už ani nevzpomenu.

Červeným tlačítkem dávám povel k zážehu, laděným výfukovým potrubím se rozezní dusot nedočkavých kopyt a z koncovky o průměru dřevorubcovy pěsti tlumeně zahřmí. Alcantarou obšitý volant padne příjemně do ruky, hodně ale zamrzí možnost pouze výškového nastavení. Více jak dvě stovky japonských hřebečků (218, abych byl přesný) nemají s malým crossoverem těžkou práci.

Ve sportovním režimu motor dychtivě naslouchá diktátu pravé nohy, pocitově spíše atmosférický zátah přeplňované šestnáctistovky mi kroutí pusu do banánu, a když kolem čtyř tisíc motor chytá druhý dech, koutky už mi pomalu olizují uši. Rozjetou ručičku červeného otáčkoměru zastavuje až omezovač na sedmitisícové hranici. Jen škoda, že akceleraci chybí odpovídající akustický doprovod. Není to sice žádný mlčoch, s rostoucími otáčkami ale zvuk nijak negraduje, a tak místo aby frajer hurónsky řval na lesy, hučí monotónně jako ucpaný lux.

Hlavice šestistupňového manuálu je díky vysokému středovému tunelu takřka u volantu, a ačkoliv pohyb v kulise chce trochu fortelu, řazení je překvapivě přesné a dráhy příjemně krátké. Jenže na zakroucené okresce stíhám dát sotva čtyřku a už se destičky hladově zakusují do kotoučů. Do zatáčky se Juke pouští ochotně, tužší pružiny i tlumiče ho nepustí do většího náklonu a i přes sténající zimní Nokiany drží tvrdohlavě stopu. Recara opatřená poctivým bočním vedením svádí statečný boj s „géčky“ a posilovač je naladěný tak akorát, aby informace o dění pod předními koly doputovala až k mým prstům.

Aby se mu při výjezdu ze zatáčky pod náloží newtonmetrů nevypařily botky, dostal mezi přední kola mechanický samosvorný diferenciál. Žádnou elektronickou náhražku, ale poctivou mechaniku. Na kvalitní silnici lehkým přidáním plynu poslušně utahuje stopu a ani při hrubším zacházení se žádné dýmení nekoná. Jakmile ale povolím v soustředění a neuváženě přidám na hrbolatém asfaltu, Juke mi okamžitě dává najevo, kdo z nás dvou je tady frajer. Rve mi volant z ruky a posílá mě, kam se mu zrovna zlíbí. Nejraději má lípy, duby a jiné alejové dřeviny. Tak bacha! Pokud ho ale držíte pevně v rukou, je poslušný a nezáludný, takže vodit ho po zakroucených okreskách je bezva odpolední kratochvíle.

Cestou zpět se zastavujeme na oblíbeném odpočívadle, abychom dočerpali síly. U stojanu sahám po pětadevadesátce, ale fajnovka Juke si žádá ještě o tři oktany víc. S obsluhou si tyká, svoji šestačtyřicetilitrovou nádrž exne během jednoho zábavného odpoledne, takže ho tu mají za štamgasta. Dálniční přesun zpátky do města zvládáme bleskurychle, sebevědomý výraz Jukeovy masivní přídě čistí levý pruh lépe než blikající Passat.

Tužší naladění, které tvrdilo muziku na okresce, teď ale užírá komfort, auto se ustavičně třese a situaci nezachraňují ani překvapivě pohodlná Recara. Díky kratšímu stálému převodu navíc při sto třiceti točí přes tři tisíce, takže mám pocit, jako bych seděl v orchestřišti mezi dvěma bombardonisty. A už vůbec nemluvím o loketní opěrce. Na tu u Nissanu prostě zapomněli.

Jakmile však dorazíme do města, je Juke už zase za frajera. Daní za srdce sportovce je sice tuhá spojka, která při popojíždění těžce trénuje levé lýtko, jinak ale ve městě zůstal stejně dobrým společníkem jako obyčejný Juke. Světla billboardů a pouličních lamp dávají vyniknout jeho svalnatým linkám a netradiční a neokoukaná tvář přitahuje pozornost, kdekoliv se objevíme. Do velkých zrcátek se vejdou všechny roštěnky, které se za námi otáčejí, a kdybych snad nedejbože nějakou přehlédl, Juke je pro všechny případy monitoruje panoramatickou kamerou. Ptačí pohled ale přijde vhod hlavně při parkování, neboť Jukeovy svaly dovedou být zákeřně nepřehledné.

Za akčních 557.000 Kč můžete mít Juke Nismo RS jako dvoukolku s manuálem a slušnou výbavou. Za čtyřkolku budete muset obětovat dalších osmdesát tisíc, třicet newtonmetrů, čtyři koně, ale hlavně hodný kus zábavy za volantem, neboť v nabídce je pouze s variátorem Xtronic. Takže neváhejte, berte dvoukolku a přikupte si radši bezvadná Recara (bez nich to nemá smysl) a balíček obsahující xenony, panoramatickou kameru a sadu jízdních asistentů – tedy kompletní seznam příplatkové výbavy.

Juke není žádný mazlík, nebude si nikoho hýčkat. Na komfort kašle a faldíky mi roztřásl tak, že jsem je klidnil ještě večer ve vaně. Na klikaté okresce se ale dovede odměnit nečekanou hravostí, a kdo nemá úplně volšové ruce, s prstem v nose s ním napráská leckterému hothatchi. Že městský crossover nemůže být zábavnou hračkou? Jestli jste trochu petrolhead, krapet extrovert, špetku provokatér a nechcete být další v štrůdlu Fiest ST, Pol GTI a Clií RS, běžte si Jukea aspoň vyzkoušet. Je to frajer a nejen na první pohled.

Foto: Jan Svoboda | Text: Luboš Růžička

Technické parametry vozidla Nissan Juke Nismo RS:

Nissan Juke Nismo RS 1,6 DIG-T (218 koní)	Ford Fiesta ST 1,6 EcoBoost (182 koní)	Renault Clio RS 1,6 turbo (200 koní)	VW Polo GTI 1,8 TSI (192 koní)
0-100 7,0 s 220 km/h 7,2 l/100km	0-100 6,9 s 223 km/h 5,9 l/100km	0-100 6,7 s 230 km/h 5,9 l/100km	0-100 6,7 s 236 km/h 6,0 l/100km
cena: 557 000 Kč	cena: 459 990 Kč	cena: 576 900 Kč	cena: 464 900 Kč