Mohlo by se zdát, že vůbec neumím řídit. Při každém přeřazení spolujezdci divoce cukne hlava, jak sebou auto trhá, ať se snažím spojku klouzat sebejemněji a plyn přidávám sebeopatrněji. Navíc motor chvílemi chrchlá a zpěčuje se, když ho podtáčím. Zpátky do autoškoly? Říkám „mohlo by se zdát“. Jenže chyba není ve mně – tahle uhlazená velká manažerská limuzína polstrovaná kůží a napěchovaná luxusní výbavou má totiž dobře maskovanou duši rabiáta, povahu pouličního rváče a trochu hovězí vychování. Není to přímo bestie z chovu OPC, ale má hodně jejích genů. To znamená dost svéhlavosti, špetku odměřenosti, ale hlavně velkou porci osobního nasazení, když si ho vyžádáte plynovým pedálem.

Říci o téhle Insignii, že je přemotorovaná, by bylo zřejmě přehnané, avšak jen docela mírně, protože motor tady skutečně hraje prim. V nízkých otáčkách, což v tomhle případě znamená pod 1400, se vzpouzí a duní a dává tak najevo, že takhle to (navzdory doporučením pro ekonomické řazení na displeji) nemá rád. O co méně života projevuje lehce nad volnoběhem, o to větší uragán přijde při vytáčení. Jakmile se ručka otáčkoměru přehoupne přes rysku na dvou tisících, natlakuje se turbo, 250koňový dvoulitr vyplivne všechen svůj krouťák a vystřelí auto rovně do prostoru jako z obrovského praku. A praku je obecně dost jedno, co v tom prostoru před vámi je, jestli mi rozumíte. Když je to prázdná silnice nebo loudající se řada aut vybízející k předjetí, tak super, ale jestli je tam blížící se zatáčka nebo už rovnou svodidla zatáčku lemující, máte problém.

S plným plynem se věci začnou dít nepříjemně rychle, krajina za okny se rozmaže a vzdálený horizont se rychle stane bezprostřední skutečností, to celé na pozadí zvuku fučení turba připomínající ve vysokých otáčkách startující letadlo. Supersportovní kvantové skoky Insignie neumí, tak intergalakticky rychlá zase není, nicméně strašidelně rychlá být umí. Umí třeba vystrašit mého kolegu Matěje na sedadle spolujezdce a přinutit ho zapírat se nohama o podlahu a rukama o strop, když, podle jeho slov, k zatáčce, kterou běžně projíždíme v šedesátce na limitu, letíme sto šedesát. Cifry na rychloměru naskakují skutečně nebezpečně rychle. V tu chvíli by se mohly hodit dobré brzdy a právě takové má Insignie v každém rohu po jedné. Účinné, dobře dávkovatelné. Spolehlivé.

A i když nestihnete dobře dobrzdit, pořád je tu podvozek, který vás podrží. Pevný a poddajný, v oblouku skvěle držící stabilitu a nabízející spoustu gripu. Po ubrání plynu mírně zapojuje do hry záď, při brzdění v zatáčce přátelsky kontroluje situaci. Pohon 4x4 v tomto případě znamená mezinápravovou spojku Haldex, která ještě není tak chytrá, aby aktivně pomohla dotáčet zatáčky plynem, ale spolu s elektronickým diferenciálem zajišťuje perfektní trakci za všech podmínek. Zapomeňte na tahání za volant nebo výlety po tečně ven ze zatáčky pokaždé, když polechtáte plyn. Díky FlexRide si můžete přepnout nastavení do plavnějšího režimu a nechat podvozek obstojně žehlit nerovnosti i s 19palcovými nízkoprofilovými papučemi. Pořád je to velká, manažerská limuzína, takže musí nabídnout i klid na palubě a talent pro dálkové cesty.

Insignia 2.0 Turbo tedy skutečně skvěle jezdí, hůř se však řídí. Přesné řízení s trochu podivně tvarovaným volantem je bez odezvy, což maskuje mírně nekonzistentním odporem. Řazení velkou řadičkou funguje dobře na osm desetin, při ostrém sekání rychlostí však občas kvalt zase vyplivne a dráhy se najednou zdají dost daleko od sebe. O kousavé spojce jsem už mluvil. Odezva plynu je slušná... nebýt tedy toho turbolagu. Brzdy se dobře dávkují, jenže cit v nich trochu chybí a dlouhý, předlouhý chod pedálu má asi polovinu dráhy zcela zbytečnou, kdy už tlak na kotoučích prostě nenarůstá. A pořád sedíte ve velkém autě, které se kolem vás smrskne jen částečně, a občas vypadáváte ze sedačky. Celé to funguje tak nějak napůl, jenže spolu s tou dodávkou výkonu stylem všechno nebo nic to působí vlastně docela oldschoolově. A tak to máme rádi, ne?

Oldschool ale není prostopášná výbava, která zahrnuje vedle očekávatelných věcí typu dvouzónové klimatizace, navigace s velkým displejem a parkovacích senzorů třeba také automatické stěrače a světla i se spínáním dálkových, vyhřívané a odvětrávané sedačky, adaptivní tempomat (který se ale k manuální převodovce vůbec nehodí, protože se automaticky vypne při prvním podřazení při zpomalování) nebo natáčecí bixenony. Zbytek je stará dobrá Insignia ověnčená titulem Auto roku 2009. Nenápadné, praktické a uspokojivě prostorné auto, kterému kromě mírně překombinované palubky mohu objektivně jen těžko něco vytknout. Snad jen to, jak se v okolní konkurenci ztrácí a ničím zásadněji nevybočuje, což je po hříchu tak trochu úděl celého Opelu, který má sice v nabídce samá skvělá auta, ale nedokáže překonat image z matných devadesátých let.

Bojovná povaha Insignie 2,0T 4x4 s akceleračními kopanci od turba mě ale skutečně oslovila. Můžete se nenápadně plížit dopravou a pak zpráskat sebevědomí nic netušícího řidiče STi nebo AMG, který cítil snadnou oběť. To má vždycky své kouzlo, tady navíc ve skutečně pohodlném balení. Průměrná spotřeba mezi 10 a 12 litry hlasitě radí jít do nafty, ale pokud nejste úplně nudný patron, 250 turbo koní by vás na rozdíl od sterilního rachtání dieselu mohlo za volantem dost bavit. Jasně, taky bych už raději 325koňovou OPC, ale její řvavý lak a výrazné designové detaily mohou někomu přijít až přehnané. Nemluvě o přes 200 tisíc vyšší cenovce, přeci jen žijeme v reálném světě. Když na to přijde, dává Insignia 2,0T 4x4 vlastně překvapivě hodně smyslu... 

foto: Jan Svoboda

Technické parametry vozidla Opel Insignia 2,0 Turbo 4x4: