Vycházím z domu a vidím ho už z dálky oddaně čekat na parkovišti. V téhle bílé vypadá jako kapesní japonská sportovní střela pro ilegální pouliční závody. Jednoduchý, neokázalý, přesto pohledný a rychlý. Obcházím ho a zkoumám. Nový přední nárazník, agresivnější maska chladiče, jiná kola, výraznější prahy, zadní křidélko a dvojice výfukových koncovek. Vlastně vypadá dost sexy tím nenápadným lehkonohým stylem.

Oproti předchozí generaci se design Swiftu ani moc nezměnil, ale i těch pár detailů jeho vzhled příjemně osvěžilo. Možná vám přijde, že se stylisté pořádně flákali, ale je to naopak – umně se jim třeba podařilo schovat, že Swift narostl o 13 cm do délky (a to přibral jen 15 kg!). Víc se ale jistě nadřeli inženýři, kteří vzali každou součástku a poctivě ji vylepšili. Konkrétně u Sportu to znamená ze stejné atmosférické šestnáctistovky 11 koní a 12 Nm navíc, nově má už i šestirychlostní převodovku. Výsledkem je sice o pět kilometrů nižší maximálka, ale o dvě desetiny rychlejší čas na stovku a o 0,6 litru nižší spotřeba. Nejsou to čísla, která vás posadí na zadek, ale značí důsledný progres a péči o detail. A nakonec 136 koní juniorskému sporťáku stačí, ne? Obzvlášť s muší váhou 1 045 kilo.

Mačkám tlačítko na klice, otevírám dveře a uvelebuji se v látkové sedačce se skvělým bočním vedením a obšité červenou kontrastní nití, která, jak známo, přidává aspoň deset koní. Plasty v celém interiéru jsou tvrdé, ale vlastně mají většinou slušné zpracování a texturu na povrchu, takže to ve finále nevadí, nemám ve zvyku se s palubkou nějak intimněji sbližovat. Snad jen dveřní opěrka pro loket mohla být měkčí. Snadno si najdu příjemnou pozici, volant i sedačky jsou široce nastavitelné, žádný obvyklý nepohodlný kompromis malých aut, připadám si jako v o třídu větším autě. Kůží potažený volant padne skvěle do ruky, řadička je na dosah, pedály mají kovové nášlapy. Zašlapávám spojku a tisknu startovací tlačítko – je čas si trochu zasvištět.

Architekturou a ergonomií působí kabina Swiftu skutečně o třídu výš, uhlazeným designem připomíná větší a podstatně dražší Kizashi, což je pro malý Swift velký kompliment. Tlačítka na palubní desce jsou skvělá, pogumované otočné ovladače přímo vynikající. Pouze na jednom místě kvalita pokulhává – stříbrně nastříkané plastové krabičky s přídavnými tlačítky na volantu jsou poněkud podivné. Je také neuvěřitelné, jak je Swift za 370 tisíc napěchovaný výbavou – 8 airbagů, ESP, digitální klimatizace, tempomat, xenony, rádio s CD a USB a Bluetooth konektivitou, okna i zrcátka v elektrice, vyhřívané sedačky, bezklíčový vstup, zadní parkovací senzory, mlhovky. Ve splašené nákupní tašce! Už ani není za co připlácet. Mám rád tuhle politiku plných výbav, kterou dnes umí už jen Japonci. Jedinými dvěma zásadními přehmaty jsou tlačítka ovládání palubního počítače schovaná za volantem v přístrojové kapličce a přední sedadla bez paměti nastavení. Haló, Suzuki, proberte se, žijeme v jedenadvacátém století!

Hned po pár metrech je jasné, že Swift Sport funguje dobře jako gran turismo. Podvozek je komfortně poddajný, motor si nechá líbit i podtáčení a v nízkých otáčkách je příjemně tichý. Řízení je akorát lehké, řazení je klikací, na spojku ani brzdy nepotřebuji vzpěračské nohy. Dokonce i rádio hraje slušně. Místa mám všude dost a sportovní sedačky jsou pohodlné i na delších trasách. Jen mi k charakteru GT nesedí krátké převody – ve 130 km/h motor na šestku točí 4 000 otáček a začíná být hlučný, takže jako bych ten kvalt navíc snad ani neměl. A při předjíždění abych kvůli tomu řadil z šestky až na čtyřku.

Jako auto na každý den je malý Swift Sport překvapivě schopný a přátelský. Spousta výbavy působí až luxusně, pohodlí i místa je všude dost, dokonce i dozadu by se menší dospělák vešel. Kufr je se svými 220 litry docela skromný a s vysokou nakládací hranou připomíná vanu, ale v rámci třídy jde o slušný průměr. Při dálkové cestě ukazoval svišť na ukazateli průměrné spotřeby čísla začínající pětkou, která po střelbě na okresce vyskočila jen na šest a půl! Podle tempa vysychající nádrže však spíš hádám, že je nastavený až příliš optimisticky a reálná čísla budou kolem sedmi osmi litrů, což je však stále velmi slušný výsledek.

Konečně zatáčky. Podřazuji a nechávám motor vyniknout – pořádně se rozmotá až nad čtyřmi tisíci, pak začíná zpívat a hladově letí až k sedmi tisícům. Není to ten inspirativní zvuk, který bych si dával jen pro radost, ale dost kurážně mě pobízí nesundávat nohu z plynu. Svižným řazením si naklikávám další rychlosti, krotím sviště volantem a on se hbitě protahuje zatáčkami. Další rovinka, ručička obkružuje otáčkoměr, až ji v sedmi tisících měkce zastaví omezovač, ještě stíhám přeřadit, pak rychle tvrdé brzdy, podřazuji a házím ho do zatáčky – způsobně drží, po povolení plynu ochotně utahuje stopu, s lineárním nástupem výkonu snadno balancuji na hraně. A Swift si v tom libuje.

Výkonu je dost, aby to byla rychlá zábava, ale ne příliš, abych musel s volantem nebo nedostatkem trakce bojovat o svůj život. Podvozek se chová naprosto příkladně a auto se snadno řídí – Swift Sport je perfektním výukovým nástrojem pro začínající automobilové sportovce. Ale zkušenější jezdci objeví v jeho talentu trhlinky – jinak přesnému řízení se podivně mění odpor, ručka je na dovádění příliš lehká a podvozek pod největším tlakem ztrácí jistotu a občas na nerovnosti i odskočí. Měkne. To, díky čemu je Swift Sport báječný při denním ježdění, ho při okreskové střelbě limituje. Swift Sport nemá ve své třídě mnoho reálných konkurentů. Není to Abarth 500 (drahý, hůř se řídí), není to Mini (drahé, ne dost sportovní), Citroën DS3 (ne dost ostrý) ani Fabia RS (drahá). Jeden tu však přeci je. A o to vážnější.

Zpomaluji a přepínám své nasazení z bojového módu na automatického pilota. A hned mám hlavu plnou nevěrných myšlenek. Za volantem Swiftu Sport totiž myslím na Twingo RS. Každý, kdo s tímhle malým ďáblem tančil ve svitu měsíce, na něj nikdy nezapomene. Na tu hravost, na to nadšení, na ten úsměv od ucha k uchu a na tu neochvějnou důvěrnost, kterou Twingo RS rozdává plnou náručí. Čím víc jsem na něj tlačil, tím brilantnější bylo, jak letělo mezi stromy, proplétalo se zatáčkami, tančilo po hrbolech a křičelo na mě: „Víc, chci VÍC!“

Jak moc to s řízením myslíte vážně? Za volantem Swiftu Sport jsem se skutečně bavil, jenže Twingo RS tuhle disciplínu umí ještě o chlup lépe. Swift Sport budete z 95 % společného času milovat za to pohodlí, komfort, rychlost a zábavu na všední den i víkendy. Zbylých 5 % je extrémní pila na točitých silničkách nebo na okruhu a tam už působí „jen“ uspokojivě. Zato Twingo budete z 95 % času nesnášet – mizerně se v něm sedí, interiér je ohavný, podvozek nepohodlný a motor moc hlučný. Jenže při těch 5 % budete na vrcholu blaha a v řidičské extázi. Takže, jak moc to s řízením myslíte vážně? Jaké máte priority? Co jste ochotni obětovat? Volba je vaše. Faktem je, že Suzuki Swift Sport je hodně povedené auto. Už to, že někdo takovýhle oldschool juniorský hot hatch ještě vůbec vyrábí, je na potlesk ve stoje. S takovou porcí výbavy a jedinečnou kombinací zábavy a každodenní přizpůsobivosti je navíc za tyhle peníze naprosto neodolatelnou koupí, která vás perfektně uspokojí. Chtějte ho v bílé.

foto: Jan Svoboda

Technické parametry vozidla Suzuki Swift Sport: