Driversweb.cz , autorecenze, testy, fotky dívek a aut, komunita, forum, autobazar, recenze, novinky to vše najdte na našem servru.

Youngtimery. Auta tak stará, aby byla plná charakteru, ale stále dost mladá, aby se s nimi dalo často jezdit. Právě jim patří řada snů nadšených řidičů a právě jim se chceme v novém seriálu článků věnovat. A kdo jiný by měl být ve vzpomínání na ně povolanější, než bývalý majitel mnoha okouzlujících kousků.

Tenhle online časopis už sleduju v podstatě od jeho začátku a postupně jsem se osmělil přidat svoje auta a nějaký skromný postřeh o nich. A protože většina z těchto vozů je už nejspíš dvakrát starší než typický čtenář Driverswebu, zdálo se mi, že jediná zákonitá odezva bude: „Vrať se do hrobu.“ Překvapivě se tak úplně nestalo, a já to tedy nevzdávám a prostě vám tu naservíruju něco z dob, kdy nikomu nehrozilo AIDS, kdy světu vládl beat a holky měly ještě vlastní nesilikonová prsa.

Na úvod vás ovšem seznámím s pár fakty a čísly (zákonitě nudnými, leč důležitými). Řidičák mám 12 let, dobu big beatu a neexistujících rychlostních limitů tedy z vlastní zkušenosti neznám, aut jsem měl i s těmi současnými čtyřiadvacet a dalo mi to fušku to nakonec spočítat. Nejstarší z nich by letos slavilo čtyřiačtyřicet, nejmladší asi čtyři. Průměrný věk by nám nic neřekl, nepočítal jsem to, nicméně sedm z celkového počtu bylo starších pětadvaceti let, takže klasické youngtimery. A nyní si asi myslíte, co jsem to za vychloubačného idiota, který musí veřejně vytrubovat, co všechno už si koupil atd. Kdepak, ta čísla jsem tu prostě dát musel, a to hlavně kvůli tomu, že když jsem si bilanci svých automobilových nákupů a prodejů vytvářel v hlavě, na těch sedm statečných youngtimerů jsem si vzpoměl hned a vzpomněl bych si klidně i v noci o půlnoci, když mě vzbudíte ze sna o červené Alfě Romeo Duetto Spider a polijete studenou vodou. S čím jsem si ale hlavu lámal déle, byla ta relativně moderní ojetá auta. co jsem měl. A svůj seznam jsem také několikrát opravoval, a s pověstným ťuknutím do čela zvolal, no jóóó vlastně, ty voe, ještě ta modrá Mazda 323 anebo Opel Corsa Diesel, diesel slyšíte dobře, dokonce ani ne turbo diesel, prostě jen diesel.

Tak a teď, když už znáte některá fakta a čísla, nejspíš už malinko tušíte, že nejsem nějaký pisálek, nýbrž chorobná benzinová hlava se sklonem nakupovat a prodávat všemožné ojetiny nebo vyzkoušet kde co. Nicméně letos, a je to také způsobeno určitým přirozeným vývojem nemoci, jsem si předsevzal nakupovat pouze opravdu dobrá řidičská auta a prodávat ze stávajícího vozového parku jen ta špatná. (Což je nyní lehce problém, na druhou stranu vlastní pochvala za to, že už se u mě doma vyloženě špatná řidičská auta nevyskytují.) No uvidíme, aktuální dilema v nynějších únorových mrazech zní Alfa Spider 2.0 série 3/4 (ta klasická, zapomeňte na spider twinspark – to jen vsuvka pro mladší ročníky) nebo MX5 první generace anebo TVR S1 S2 z konce 80. let, a to za předpokladu, že mi ho naše milá paní z místního dopravního úřadu přihlásí. No nic, o tom třeba až někdy jindy...

Zkrátka o čem jsem vám chtěl něco povědět, je proč ze všech svých aut právě nejlépe a nejsnáze vzpomínám na ta stará. U některých lidí to samozřejmě bude nostalgií a délkou vlastnictví, ovšem to u mě nehrálo až takovou roli, vlastně kromě dvou youngtimerů, které mám dodnes, jsem žádné z nich nějakou předlouhou dobu nevlastnil. Na následujících řádcích si tedy všechny ty staré dobré káry připomeňme spolu.

Kapitola první: Simca 1301, rok 1968, borovicově zelená (Le Pin Vert – ať to zní hezky francouzsky)

Tuhle tmavozelenou krásku se světle zeleným víkem kufru jsem onehdá pořídil u Máchova jezera. Francouzské auto každým coulem, sedadla jak z obýváku u babičky, vpředu po americku nedělená (tzv. bench seat), řadička pod volantem, přístrojovka ze světlé dýhy a krásný obdélníkový tachometr v jejím centru. Pamatuju si naprosto přesně, jak jsem odjížděl už v pozdních hodinách jednoho předjaří jako šťastný nový majitel Simcy domů. Simca osvětlovala silnici z Doks směrem na Dubou a Mělník velmi slabým žlutým světlem a kromě lehce osvícené palubní desky žárovičkami nás obklopovala tma a pravidelný, lehce brumlavý zvuk čtyřválce s jedním spádovým karburátorem Weber. Asi právě kvůli těmhle okamžikům jsem se rychle dostal na tu dechberoucí bilanci dvou automobilových výměn ročně – a to ještě statisticky a průměrně. V reálu jsme zažili poměrně divoké roky.

Simca ovšem byla první, ehm, první kára z 60. let, co jsem kdy okusil. Okouzlující auto z okouzlující doby. Je fakt, že jak pro koho, jelikož ve zdejších reáliích naši rodiče, nebo spíš ještě naši prarodiče „vítali“ se slzami v očích rusácké tanky a báli se, co bude (bohužel zcela oprávněně). Ve stejné době nějaké „komunistické prase“ skládalo tučné peníze v Tuzexu na tmavozelenou Simcu se světlým manchestrovým interiérem. Nyní po letech ovšem Simca byla moje, za pár korun se dostala do rukou dvacetiletému zelenáči, který s ní tentokrát už ve svobodném světě mohl začít svobodně frajeřit. A parádu ona dělala. Víte, v době, kdy kluci měli hnědožlutá a ještě k tomu už lehce rezavá Fáva první generace, byla moje méně rezavá Francouzska s nedělenou přední lavicí a extrémně prostorným a pohodlným gaučem na té zadní výborná společnice na víkendová rendez-vous anebo na cestu do školy s cílem vzbudit závist učitelů a obdiv dívek.

A protože to byla na rozdíl od favoušů zadokolka a její třináctistovka nabízela slušných 55 koní, dal se s ní v dešti objet leckterý kruhák bokem a učit se to. Vlastně to byla moje první (sakra, to už jsem vlastně jednou napsal), ale tentokrát myslím první zadokolka. Jestli to bylo dobrý auto, těžko říct, v Top Gearu by na ní možná pršelo piáno, nicméně já vím naprosto přesně, že se mě na ní bude vzpomínat daleko líp, než kdybych měl tenkrát prachy na toho Favorita.

Jen na okraj třeba podotknout, že tato Simca určitě stále ještě žije, a to konkrétně v péči jednoho jihomoravského nadšence značky. Doufám tedy, že se s ní občas jezdí...

Rozhodl jsem se, že to bude seriál na pokračování, pokud mě teda nevypískáte. V příštím dílu se můžete těšit na Ford Cortina ročník 1969.

Mějte se a přeju vám víc karburátorových a bezkatalytických zážitků, než máte doposud.

Petr Jeřábek aka RWDriver

Druhý díl: Ford Cortina

Galerie

foto

komentářu: 0

foto

komentářu: 0

foto

komentářu: 0

foto

komentářu: 0

foto

komentářu: 0

foto

komentářu: 0

foto

komentářu: 0