Jaké auto použijete, pokud potřebujete odvézt sedm lidí na prodloužený víkend? Správně, devítimístnou dodávku. A co když takové vozidlo nestojí ve vaší garáži ani přilehlém okolí? Tak si ho půjčíte, to dá rozum. A co když jedete do Itálie? Tak si přece půjčíte Fiat Ducato. Do Itálie jedině italským autem!

Přesně podle tohoto scénáře jsme před pěti lety s partou přátel postupovali. Výlet to byl opravdu povedený. Projeli jsme Toskánsko a s Ducatem si užili spoustu srandy. Ve Florencii jsme ho při hledání hostelu protáhli po cyklostezce. Čtyřikrát jsme kolem trefili obrubník. Z Florencie do Rimini jsme jeli zkratkou přes horský průsmyk a dosáhli průměrné rychlosti čtyřicet kilometrů v hodině. Když jsem po sedmdesáti kilometrech poprvé zařadil pátý rychlostní stupeň, vyběhl na mě z převodovky rozzuřený pavouk. V Rimini jsem zapomněl, že řídím vozidlo o půdorysu menší garsoniéry, nedostatečně si najel do křižovatky a celkem solidně se zasekl mezi zídkou, borovicí a Fiatem Tipo.

Pokud čekáte, že teď popíšu, jak jsme v klidu dojeli domů, vrátili auto do půjčovny, dali si pusu na rozloučenou a spokojeně se rozešli do svých domovů, tak vás vyvedu z omylu. To bych si mohl ušetřit práci a žádný článek nemusel psát. Zas tak idylické to nebylo.

Všechno začalo rozsvícenou kontrolkou airbagu a samovolně se vypínajícím rádiem. Neznaje důkladně italských aut, myslel jsem si, že tyto jevy jsou normální a nevěnoval jim velkou pozornost. Fiat přece není synonymem kvality a spolehlivosti. Z omylu mě vyvádí až přední světlomety, které produkují světlo jako o dušičkách. Něco je špatně. Zkouším přepnout na dálková. A nic. Dávám blinkr a zařazuji se do pomalého pruhu. A nic. Teda blinkr nic, já jsem se zařadil. Po krátkém brainstormingu docházíme k závěru, že jedeme prakticky neosvětleni, což není na potemnělé dálnici úplně ideální stav, a proto zastavujeme v odstavném pruhu. Protože z naší posádky rozumím autům nejlíp, diagnostikuji, že se jedná o problém v elektronice. Alternátor z okruhu podezřelých vylučuji hned v prvním kole, kontrolka dobíjení nesvítí. Když volám majiteli vozu a seznamuji ho s problémem, dostávám geniální nápad. Co zkusit vypnout a zapnout motor? Určitě to bude nějaká blbost a u počítače tenhle postup většinou funguje. Dostávám k tomuto úkonu svolení od majitele a vypínám motor. A už nenastartuji. Ponaučení první: Auto není počítač! Pan pronajímatel říká něco ve smyslu: „Tak si nějak poraďte, já jdu spát.“ Celá situace má ale jedno pozitivum. Začaly fungovat blinkry.

Takže co teď. Každý rozumně uvažující člověk by jistě zavolal asistenční službu. Tento úkon však může být v určitých situacích těžší, než se zdá. Přes naše české kamarádky, žijící toho času v Itálii, se neúspěšně snažíme získat číslo na asistenční službu. V tom dostáváme geniální nápad. Co zavolat na mezinárodní tísňovou linku 112? Naše nadšení střídá zklamání, když na druhém konci bezdrátu nacházíme osobu, která sice bravurně ovládá italštinu, ale jakýkoliv další jazyk je jí cizí. V okamžiku, kdy se vydáváme hledat nouzové telefony, umístěné na každém kilometru dálnice, se jako blesk z čistého nebe zjevuje auto asistenční služby, které nám zřejmě přivolal některý z okolo jedoucích řidičů. Mechanik sice neovládá jiný než rodný jazyk, ale má na telefonu pána, který umí anglicky. Což je obrovský pokrok. V mezičase jsme pokročili v diagnostikování závady. Bude to určitě baterka. Co by to taky mohlo být jiného, ne? Sdělujeme naši diagnózu anglicky mluvícímu pánovi. Prý nám někoho pošle. Netrpělivě čekáme na posla s novou autobaterií. Jenže přijíždí odtahovka a v ní pan Pauletti. Ten má sice papíry na náklaďák, ale jeho jazykové znalosti nejsou valné. Já umím italsky napočítat do šesti, pozdravit a poděkovat. Paulettiho znalosti němčiny jsou podobné. Téměř beze slov nakládáme auto na odtahovku. Protože kabina odtahového vozu neskýtá dostatek prostoru pro osm lidí, musí většina z nás zůstat na palubě Ducata. Je to sice proti předpisům, ale pořád lepší než zůstat trčet na dálnici. Aby bylo bezpečnosti učiněno za dost, zapínám si alespoň bezpečnostní pásy.

Ve Veroně skládáme auto za branami místního servisu. Pan Pauletti se nabízí, že nám zajistí nocleh v místním hotelu. Při snaze o zjištění ceny narážíme na jazykovou bariéru, a proto přichází na řadu papír a tužka. Při přečtení cifry jen nasucho polkneme. Máme na výběr. Buď nocleh v hotelu, nebo opravené auto. Vcelku pragmaticky se rozhodujeme pro variantu číslo jedna a jdeme vytlačit auto na ulici. Pan Pauletti se s námi loučí slovy „Morgen“, usedá do svého Fiatu Stilo a mizí v dáli. Ve městě, kde kdysi Romeo stepoval jako mlsný kocour pod Juliiným balkonem, stojíme jako zmoklé slepice před nepojízdným autem. Rychle zavrhujeme nápad vyrazit do víru nočního města a raději jdeme zjistit, jak se vyspí sedm lidí v jedné dodávce. Nebudu vás napínat. Blbě. Protože nemůžu spát, mám dost času na přemýšlení: „Baterkou to určitě nebude. Ta by se nevybila z ničeho nic. To bude určitě alternátorem,“ upravuji v duchu svoji původní diagnózu závady.

Druhý den ráno přichází pan Pauletti. Přes kabely naškubne motor, přiloží ampérmetr a slovy: „Alternatóre caput“ potvrzuje moji domněnku. V deset prý přivezou nový kousek, starý si nechají a v poledne bude oprava hotova. Tento postup se však příliš nezamlouvá majiteli auta, který vehementně trvá na vrácení starého alternátoru, čímž se předpokládaný termín vyzvednutí auta posouvá na třetí hodinu odpolední. Jdeme se občerstvit a v půl třetí netrpělivě běžíme zpátky k servisu. Co kdyby to už bylo hotové. Jaké je naše překvapení, když narazíme pouze na zavřená vrata. A jo vlastně. Siesta. Lehce po třetí hodině se pracovníci servisu začínají trousit zpět. V půl čtvrté se naše Ducato konečně dostává na dílnu. Přes otevřená vrata servisu je z ulice vidět až na zvedák, a tak můžeme sledovat pravý koncert v podání italského automechanika. Kladivo, flexa, větší kladivo. Nevím, jsem ekonom, ne automechanik, ale při opravě alternátoru bych asi volil jemnější postup. Jdu radši pryč, protože na to nemám nervy. V půl šesté je auto konečně opravené a my můžeme vyrazit k domovu. Za Mnichovem začíná rafička palivoměru povážlivě klesat. Proto se rozhodujeme, že na další pumpě doplníme pohonné hmoty. To by tu ale musela nějaká být. Kousek před hranicemi je už hladové oko rozpálené do běla a ručička palivoměru omotána o spodní doraz. Zastavujeme na odpočívadle a jdeme žebrat naftu. Nakonec se nám podaří s řidičem českobudějovického náklaďáku směnit kanystr nafty za tři krabičky cigaret. Barterové obchody mají něco do sebe. Ponaučení druhé: V Německu vždy tankujeme s dostatečným předstihem!

Takže si to shrňme. Odtah: 210 euro. Oprava alternátoru: 460 euro. Účet za telefon: 1 300 Kč. Kanystr nafty: 3 krabičky cigaret značky Clea. Porucha auta v Itálii: k nezaplacení.

Autor: Martin Jeníček

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.