Hledání vhodného termínu bylo poměrně náročné z důvodu letních dovolených, zato trať v Sosnové nám hrála do karet jako nejvhodnější, neboť ji všichni dobře známe z pohledu řidiče automobilů. Termín byl vybrán na víkend 6.–8. srpna 2010. Jednalo se o takzvaný Moravský pohár, nejnižší ze závodnických seriálů pořádaných u nás. Očekávaná slabší konkurence nás vyvedla z omylu, když si v ničem nezadala s MČR. Zařazeni jsme byli do kategorie ROK senior, kam jsme spadali jak věkem, tak sedlajícím náčiním.

Asi by se slušelo představit náš tým STdriveRS.cz ve složení Tomáš, Roman, já a náš redakční Stig – Lukáš, který měl za úkol zachránit naše snažení.

Téměř týden před závodem se omluvil z pracovních důvodů Roman. Naše ještě stále velkohubá sebranka zaujala názor: „No tak nic, to odjezdíme i ve třech.“ Nicméně valilo se na nás mnohem horší nebezpečí v podobě předpovědi počasí. Bedlivě jsme proto sledovali každý den předpověď a doufali, že se jako obvykle meteorologové netrefí.

Celý závod začíná v pátek volnými tréninky a pokračuje do soboty warm upem a vlastním závodem na devadesát minut. Podle pracovní vytíženosti jsme postupně přijížděli na okruh jak šváby na pivo. Nejdůležitější byla pro nás sobota, kdy jsme potřebovali být na okruhu všichni. Autodrom v Sosnové na Driversweb.cz byl představen nedávno při příležitosti akce Autocar Day, takže jen ve stručnosti. Sosnovská dráha skýtá poměrně jednoduchou trať připomínající klikatou okresku. Specifikem této trati je velmi hrubý asfalt ničící pneumatiky. Zvláště první zatáčka po startu působí likvidačně. Oproti Autocar Day byla přidána ještě jedna šikana kolem boxů.

Pro mě a Tomáše začal závodní víkend příjezdem v pátek. Tentokrát si meteorologové tipli předpověď znamenitě. Nejprve jsme udělali to, co se sluší a patří, a proto jsme šli pozdravit naše mechaniky jako první, pak následovalo rychlé obhlédnutí trati z hlavní tribuny, kde díky částečnému krytí bylo i místo k sezení.

Po obléknutí potřebných chráničů a doslova navléknutí do závodního overalu, připomínající spíše lyžařskou kombinézu a závodní obuvi (holinek koupených ráno v OBI), jsem byl nažhavený na první jízdu.

Sedím pár centimetrů nad zemí, kontroluji poslední nezbytné provozní údaje a vyrážím na trať. První kolo jedu vlažněji. Na mokré trati jsem s motokárou ještě nikdy předtím nejel. Podceněná příprava je znát. Mlží se mi hledí u helmy. Rozhoduji se co bude lepší, zda jet s otevřeným, nebo uzavřeným hledím. Volím kompromis. Z důvodu velkého množství vody na trati jedu spíše vnější suší stopu, kde motokára sedí jako přibitá i těchto přetěžkých podmínkách. Chová se neutrálně, což je zapříčiněno veškerou vahou uprostřed stroje. Na výjezdu ze zatáček si pro radost pohrávám s pedálem plynu. Hlavně v zatáčce před boxy, do které najíždím nedotáčivým smykem a vyjíždím v lehce přetáčivém smyku. Následuje šikana, kde ať dělám co dělám, vždy dostanu vodní koupel. Pokračuji do esíčka před cílovou rovinkou. Na vnějšek, zalomím, lehce líznu kraj kaluže, který mě srovná do optimální jízdní stopy a na cílové rovince šlapu na plný plyn. Rychlost se zde pohybuje až k hranici 100 km/h, nicméně před stanovištěm traťového maršála se tvoří dvě příčné kaluže, a proto musím zvolnit, abych se vyvaroval nebezpečnému aquaplaningu. Chvilku mi zde chybí absence řazení. Naopak v druhé a třetí zatáčce to kvituji. Najíždím je opět z vnějšku, katuji na vnitřní, pogumovanou, kluzkou stopu, která mě vynáší zpět na vnější okraj dráhy. Má plné ruce práce, přesto situaci pro tentokrát zvládám. Následující zatáčky projíždím téměř bez respektu. Oproti tomu v červnu jsem právě zde nejvíce ztrácel. Můžou za to kompaktní rozměry „minizávodničky“, kdy nechávám zábrany stranou. Pocit, že bych se zde nevešel, je ten tam. Držím si vnitřní okraj a až u stanoviště dalšího traťového maršála brzdím do zatáčky před boxy.

Bylo znát málo zkušeností s tímto ostrým povozem, především pak na mokré trati. Plné sešlápnutí plynu najednou znamená okamžitou reakci v podobě přetočení. Musím proto citlivě pracovat s plynem a snažit se akcelerovat jen s volantem rovně. Nejen kvůli přetáčivému smyku, ale také proto, aby přední kola vytlačila část vody ve stopě zadním kolům, čímž se zlepší trakce.

Po zajetí do depa následovalo rychlé přesednutí závodníků a výšlap na blízký most, kde mi bylo názorně ukázána optimální stopa a moje chyby, případně i jednotlivé chyby projíždějících.

Do oběda jsem měl čas se z těchto vstřebaných poznatků vzpamatovat. Po obědě následovala rozprava s ředitelstvím závodu. Sdělili nám smutný ortel, a to že se dnes „vytrvalák“ nepojede, neboť je částečně nesjízdná trať. Nicméně tréninky jsou povoleny, a tak jsem neváhal a opět jsem oblékl závodní, teď již značně promočený mundůr a jel jsem opět jezdit. Výsledkem byl vcelku obstojný čas 44,5 vteřiny.

Do pocitů Toma Kristensena, legendy mezi jezdci vytrvalostních závodů, se snad dostanu někdy příště, avšak být i jen součástí mumraje a chaosu v závodním depu je nezapomenutelný zážitek.