Zhruba před rokem jsem si z Londýna přivezl DVD speciálních dílů Top Gearu a hned jsem se zamiloval do dílu The Greatest Driving Road. O Vánocích jsem se rozhodl, že se mezi Davosem a Stelviem prostě musím svézt. Po prostudování anglických petrol- a pistonhead webů jsem odhadl optimální termín výletu na druhou půlku května a sestavil itinerář cesty za poznáním. Na začátku května mně trochu ztuhl usměv při pohledu na předpověď počasí v místech, kde se chci prohánět během pár týdnů na letních gumách, a vyloženě mě znervóznily informace o uzavírkách některých horských pasů... například i Fuelly Passu, což má být úplný vrchol motoristického nebíčka. Že by chyba v plánování? No, o tom později.

V půlce května jsme vyrazili na cestu za tím „nebíčkem“. Cílem prvního dne bylo italské Bormio, jako bod, ze kterého se další ráno vyrazí směrem k Stelviu Passu a pak přes Livigno do Davosu. Stelvio Pass byl kvůli mlze a sněhu na cestě uzavřený – v hotelu mi místní domorodci potvrzují, že letos byla tvrdá zima a pasy jsou uzavřené déle, než je obvyklé. Skáčeme tedy do auta a míříme směr Livigno. Z Bormia je to po cestě SS 301 zhruba 40 kilometrů, a tady už začíná opravdová zábava... Průjezd Passo Foscagno (2 291 m. n. m.) je skutečný zážitek, teplota během výjezdu do pasu padá z nějakých 12 na 2 °C a těsně pod vrcholkem nás vítá difuzní světlo a prosvítající sluníčko. Cestou nahoru mám co dělat, abych se udržel cisterny pilotované místním mistrem volantu, ovšem jeho výkon není nic proti umu řidičky rezavého BMW z poloviny devadesátých let, která mě s cigaretou v ústech předjíždí dvojnásobnou rychlostí. U mě fungovala jako restriktor otáček a zejména rychlosti přítelkyně sedící na sedadle spolujezdce, ale i přesto jde o řízení, které si užijete i při předpisových rychlostech. Výhodou velké části tohoto úseku je jeho přehlednost – do navazujících zatáček je často hezky vidět. Ve vyšších místech byl fantastický zážitek jet po skoro suchém asfaltu lemovaném bariérou sněhu. Po hezkém (úsměv na tváři byl prakticky permanentní) sjezdu do údolí se dostáváme do Livigna – vhodné místo na svačinku a dotankování. Městečko je oproštěno od platby daní, a tak litr naturalu vychází na skvělých 24 korun. Máme tedy dotankováno až po hrdlo a můžeme pokračovat...

Po nákupu suvenýrů a posilnění se v místní restauraci vyrážíme směr Davos. Cesta se hned od Livigna vine podél Lago di Livigno. Prakticky po celé délce jezera je cesta schována do tunelu, který má stranu přilehlou k jezeru tvořenou sloupy podpírajícími strop. Při podřazení na dvojku a polechtání plynu zde působily krásné kakofonické tóny, a to úplně jiné než u běžných tunelů české výroby. Na konci jezírka je státní hranice se Švýcarskem, seniorka v budce nás obrala o 10 eur za průjezd jednopruhovým tunelem. Ten projíždíme za Fiatem Ducato s evidentními respiračními problémy. Švýcarská strana nás přivítala krásným sjezdem až do městečka Zernez. Tenhle úsek si opravdu užívám – super asfalt, krásné vingly se správnými poloměry, vše doplněno krásnými výhledy... Moje ST dávalo najevo svoji spokojenost významně častějším střílem z výfuku při meziplynech, než je u něj obvyklé. Asi má duši a umí ocenit tuhle tuzexovou záležitost.

V městečku Susch je potřeba nedat se přemluvit navigací a správně odbočit směr Fluella Pass (pokud se podvolíte navigaci, vjedete do tunelu a je po srandě). Na začátku pasu je hodně přesazených zatáček, s určitou námahou předjíždíme konvoj holandských kempařů a pokračujeme méně klikatým lesním úsekem. Nejkrásnější místa pasu přicházejí ale až nahoře – vidíme prakticky jen mohutné údolí pokryté sněhem, jenž tvoří kolem silnice bariéru. Průjezd nejvyšším bodem (2 383 m. n. m.) byl fantastický zážitek – zvláštní obláčkové mraky, údolí pod námi, my dva a ta oranžová věc na čtyřech kolech – ještě teď z toho mám husí kůži. Sjezd dolů je celkem klidný, zvyšuje se teplota, vločky se mění na déšť a během pár minut jsme v Davosu – konec naší cesty po stopách Clarksona a spol.

Z cesty do Čech snad stojí za zmínku jen příjemné setkání s dalším fandou modrého oválu. U Norimberku jsme na přivaděči na dálnici potkali zelený Focus RS a pan řidič na mě pokynul, ať ho následuji. Na pár desítek kilometrů jsme vytvořili barevnou rychlou letku – prima zážitek pádit v rychlostech doma hluboce průšvihových, tady zcela legálně. Zábava musela přestat v momentě, kdy byla přítelkyně podobně zelená jako RS před námi. Dál už pak celou cestu až do matičky Prahy dálniční nuda.

Jsem moc rád, že jsem tenhle výlet realizoval a že počasí ve Švýcarsku a Itálii stálo při mně, i když jsem tam byl trošku brzy. Neopakovatelného zážitku si cením a současně mi to dává o důvod víc se tam ještě vrátit a projet si ten skvostný úsek ještě jednou někdy na sklonku léta... Co třeba příští srpen? Přidá se někdo?