Před námi je ještě pěkná štreka. Od Norimberku je to nějaké čtyři hodiny cesty za ideálních podmínek. Frankfurt rozhodne. Když budeme za touto metropolí v dobrém čase, stihneme i okruh. Jedeme severní cestou na západ po dálnici A3. Tato německá dálnice vedoucí od východu k západu nám připadá jako nekonečný kus silnice. Frankfurt se blíží. Je to znát. Doprava houstne. Obchvat kolem Frankfurtu vede přesně kolem letiště. Úchvatný to pohled.

Dostáváme se k hlavnímu bodu naší cesty. V pohoří Eifel, rozléhající se 21 km dlouhou přírodní trať Nürburgring Nordschleife, zajíždíme rovnou do parkoviště pro turistické návštěvníky. Je 19.45 hod. Okruh dneska nestíháme. Uteklo nám čtvrteční svezení na poloprázdném okruhu o nějakých dvacet minut. Z okruhu odjíždějí opozdilci včetně jednoho, pro Němce spíše netypického auta, Škody Forman.

Je druhý den kolem čtvrté hodiny a my opouštíme starý paddock. Otevření volných jízd bude za cca hodinu a něco. Sedáme proto do aut a přemísťujeme se do prostoru parkoviště turistických jízd. Po celý den je na co koukat, ale teď zvlášť. Najednou vám přicházejí auta jako Porsche nudná. Kupuji si, aniž bych čekal frontu, stejně jako na jaře lístek na jedno čestné kolo za 22 eur a jdeme si s kluky projít parkoviště. Mimo jiné přijíždějí účastníci závodu historických vozidel Brands Hatch – Nordschleife 2010. Většinou jsou to „miníci“ v kristových letech v perfektním stavu.

První auta už jsou puštěna k turniketům. My takticky čekáme, až se první várka nedočkavců uklidní. Před turnikety je nyní volno, u prodejce lístků naopak plno. Jedeme. Najíždím před závoru, podávám lístek pořadateli a vjíždím na trať. Jsem opět v tom jiném světě. V tom, ze kterého bych se nejraději nikdy nevrátil. Ač s mnohem moderní technikou zažívám pocity Fariny, Fangia, Mosse, Clarka a mnoha jiných hvězd minulosti. Po prvních lehčích zatáčkách následuje série těch náročnějších vedoucích do prostoru kolem starého paddocku. Při nájezdu do cílové rovinky mi lehce prohvízdnou kola. Auto se tu cítí jako ryba ve vodě. Levá, rovinka, pravá, dojíždím historického Jaguara. Nejdříve však pouštím mnohem rychlejší vozidla přibližující se mi ve zpětném zrcátku. Konečně za mnou nikdo není a já předpisově po vnějšku předjíždím jednu luxusní anglickou šelmu. Pokračuji po dlouhé rovince, tady bych měl dosahovat maximální rychlosti. Za horizontem lehce doprava, ale pořád pod plným plynem a až za dalším horizontem ubrat. Nepamatuji si celou trať, tak někde musím jet opatrněji. Následuje lehká levá na horizont a vidím táhle klesání, kde opět můžu šlapat na plyn. To byl flugplatz. Na jaře mě zde předjížděli někteří řidiči i o sto kilometrů vyšší rychlostí.  Nepříjemné je, že zatáčky jsou za horizontem. Tento okruh každou chybu nemilosrdně trestá, proto musím jet tam, kde to neznám, obezřetněji. Nicméně trať je volná a můžu se soustředit jen a jen na svou jízdu. Následuje ostrá pravá. Aremberg. Ve Fuchsröhre pouštím další rychlejší auta. Poslední Porsche používám jako vodiče stopy do následující velmi pomalé šikany. Na vnějšek, vlevo a na vnitřek. Už jsem pryč. Můžu opět akcelerovat na maximum, než přijdou dvě levé zatáčky, na nichž váže pravá z kopce. Na počítači jsem tam jezdil kolem třetího rychlostního stupně, tak teď to zkusím taky. Dávám si pozor, abych zde nebyl moc rychlý. Mám ještě v živé paměti nezvládnutý smyk řidiče Mazdy MX-5 v tomto úseku. Ve Wehrseifenu dojíždím Opel Omega. Tady jsem snad ani předjíždět nechtěl. V nejpomalejším místě trati ho beru na brzdy. Jsem nedotáčivý. Smyk mě vynáší na vnější okraj trati, ale mám jej pod kontrolou. Sjíždím do nejnižšího místa tratě, most přes Adenau. Značky upravující rychlost na 90, 70 a 50 km/h tu nebudou nadarmo. Tady už můžu opět šlapat na plyn. Do kopce se mi to stejně moc nerozjede. Před Bergwerkem mě předjíždí Porsche 944 a Ford Fiesta. Před vjezdem do šikany Steilstrecke předjíždím Lotus Elise řízený postarším pánem. Na Nordschleife se papírové koně mažou. Ostrá pravá, po krátké rovince se přede mnou ukazuje v plné kráse mně velmi povědomá klopená zatáčka o víc jak 180°. Ano, přesně tak, Karussell. Na tuhle zatáčku jsem se opravdu těšil a hodlám si ji vychutnat. Řadím druhý rychlostní stupeň, z vnějšku najíždím na vnitřek. Už jsme v ní. Trať je v této zatáčce extrémně hrbolatá, ale já nepolevuji. Držím se v klopené stopě a vyjíždím s mírným negativním přetížením ven. Tohle se musí zažít na vlastní kůži. Pomalu se ke mně přibližuje VW Touran místních štamgastů. V zatáčkách se nechytám, ale ve stoupání mu zase ujíždím. Před Hohe Acht ubírám a pouštím jej před sebe. Řidič téhle lidové krabice jede na doraz a má v každé zatáčce minimálně jedno kolo ve vzduchu. V klesání do Wippermannu jedu raději volněji. Tuhle část tratě si nepamatuji moc důkladně, navíc mě oslňuje slunce. Na poslední chvíli se orientuji podle krajnic levá, pravá přes horizont a opět levá. Následuje velmi zajímavá a technicky náročná pasáž tratě zakončená zákeřnou levotočivou zatáčkou Schwalbenschwantz před Malým Karussellem. Pokračuji dál přes dvojici pravých zatáček. Následuje dlouhá rovinka s vjezdem zpět do parkoviště. Mířím na stejné místo, kde jsme stáli před vjezdem na trať. K mému překvapení je tam opět volno.

Mezitím už kolega začal zjišťovat škody, které utrpělo jeho auto nadměrnou fyzickou zátěží. Zvuky, které se linou od spojky, nenesou dobré znamení. Já na tom nejsem o mnoho lépe. Znepokojovalo mě, že kolem 100 km/h pociťuji v autě vibrace. Je mi jasné, že po návratu půjde auto na prohlídku do servisu. Necháváme tedy auta vychladnout a vyprávíme si o zážitcích na trati. Z videa zjišťuji svůj dnešní čas. 12.01 je pro mě z říše snů. Po poslední procházce parkovištěm se loučím s Ringem s větou: „Já se vrátím.“

Po cestě domů počítám ztráty utržené v boji a začínám doufat, že ke mně bude Ford servis milostivý. V servisu se dozvídám, že je potřeba vyměnit poloosy. Kolega nedojel, spojka to už nevydržela. Ať žije nepopulární heslo: „Fordem tam, vlakem zpět.“

A čím že jsme to vlastně jeli? Prohnali jsme dva Fordy Puma.