Hachiroku. Auto opředené tolika řidičskými legendami, že už působí skoro mysticky. Stačí jedno zhlédnutí klasického touge videa Keiichiho Tsuchiyi a musíte prostě nabýt pocitu, že je tahle malá, šedá, přehlédnutelná Toyota skutečně výjimečná. Opravdu se tak skvěle řídí? Opravdu jezdí bokem na požádání a už od rychlosti chůze? Opravdu i s malým motorem a skromným výkonem dokáže pobavit? Otevřených otázek, které mi hlodají v mysli, je celá řada. S legendami to totiž bývá ošidné. Mnohdy se ukážou jako přehnané a falešné, jak je postupem času přikrášlovala vrtošivá lidská paměť, jež má tendenci uchovávat to dobré a zahazovat to horší. Takže jsem se v pauze při focení na tohle Pavla, majitele naší AE86 kupé, rovnou zeptal: „No, vlastně to není zase tak skvělé auto. Zvuk má výborný, ale bokem to moc nejede.“ Zírám na něj s neskrývaným překvapením. „Tak jo, Honzo, balíme to,“ volám na fotografa žertem, ale v hlavě mi to šrotuje. Další zbořený zámek v oblacích? Další přežitá legenda? Další kontroverzní test, jímž půjdu proti názoru davů? To jsem si zase naběhl.

Je čas udělat si vlastní názor, jdeme jezdit. Corolla AE86 pochází z roku 1983, přičemž náš kousek je z poslední várky v osmdesátém sedmém, takže jde o skutečně staré auto. A má všechny jeho atributy – s řízením bez posilovače na místě zápasím oběma rukama a napnutými svaly. Trochu větší volant připojený k řízení s trochu delším převodem, než bych si přál, ale v pohybu ožije a při jízdě se jemně vrtí v mých dlaních, jak přední kola čtou silnici a vypráví mi, co všechno na ní našly. Na tuhý brzdový pedál musím tvrdě, stejně jako na řadičku, se kterou mohu být rychlý, ačkoli si někdy nejsem jist, jestli jsem nahmátl tu správnou z pěti rychlostí. A pak ten pedál plynu – dokonale ukazuje, co je s dnešními sportovními auty špatně. Vybalancovaný odpor, přímý a delší chod a ta okamžitá odezva!

„Chrum, chrrrum!“ Zvuk je skutečně výborný – plechový, lehce nakřáplý a šestnáctka pod kapotou zpívá tak nadšeně a hlasitě, jak jí to plynový pedál dopřeje. Má 124 koní (tedy měla, když byla nová) a díky proměnné délce sání trpí akutní schizofrenií. Do 4 500 otáček se motor jen líně převaluje bez většího náznaku zájmu o akceleraci, ale pak se z něj mrknutím oka stane hyperaktivní maniak předávkovaný kofeinem letící k sedmi tisícům tak rychle, že začínám hledat tlačítko forsáže, které jsem určitě musel omylem stisknout. Udržet otáčky v tomhle pásmu motorické extáze je klíčem k rychlosti a řidičskou výzvou.

A hachi umí být rychlá, protože na ten skromný výkon připadá i skromná váha lehce přes 900 kilo, není tedy problém prohánět po točitých okreskách namyšlené řidiče silnějších aut. Spěchající AE86 působí dost dramaticky hlavně zvenku – pořádně se naklání. Uvnitř mi to ale ani nepřijde. Jak si zvykám na ovládací prvky s historickou patinou, začínám hachi víc důvěřovat a postupně se sžíváme a stáváme se tím jedním celkem, jehož toužili dosáhnout i konstruktéři moderní GT86. Sedačky objímají má záda a snaží se kompenzovat, že se nemůžu levou nohou opřít o podběh a ani kolena nenacházejí přirozeně blízkou oporu. Přesto si rozumíme a spolupracujeme, už dokonce trefuji špičkou vzdálený meziplyn: „Chrrrum!“

Těžiště přitažlivosti řidičského zážitku s hachiroku spočívá právě v tom, že je to staré auto. Vše totiž funguje, jak má – citlivé řízení, dobrá odezva ovládacích prvků, žádní elektroničtí pomocníci a žádné umělé tlumení jízdního zážitku. Všechny dojmy mám z první ruky. To však umí většina starých aut. Jenže na rozdíl od nich se AE86 umí na silnici způsobně chovat. Většina aut té doby s jednoduchými a měkkými podvozky při vyšším tempu po silnici spíš plave, než jede, a čím víc tlačíte, tím víc jsou nejisté. Hachi je ale docela jiná. Je z ní cítit, že inženýři promýšleli a ladili každý aspekt ovladatelnosti, takže se celý ten obrázek sportovního auta nezačne postupně rozpadat s přibývajícími kilometry za hodinu na rychloměru. A pak se dostávám na hranu. Vím o ní ještě o chlup dřív, než první kolo zakňučí. Limity jsou snadno čitelné i pro dyslektika, za nimi navíc není území nikoho, kde auta vyskakují různými směry ze zatáčky, ale snadno probádatelné území i pro začínající dobrodruhy. Smyk přichází pomalu, čitelně a je dokonale ovladatelný, aniž byste nutně museli být drift king Tsuchiya.

Ale není to tak prosté, první se totiž začnou hrnout přední kola. Standardní nastavení pružin a tlumičů je prostě příliš měkké a pneumatiky s vysokým profilem se rády deformují. Abyste utrhli zadní kola, musíte být razantní a nebát se pomoci si trhnutím volantem nebo kopnutím spojky, protože výkonu skutečně není tolik, aby to na suchu jelo bokem na každé pobídnutí plynu, i když je mezi zadními koly špéra. Když už se ale zadek sklouzne, vše je naprosto bezpečné, na tachometru jsou v tu chvíli totiž čísla kolem padesátky (a ne stopadesátky, jako u moderních aut s nekonečným gripem) a na vystoupení ze smyku stačí udělat to, co by provedl každý vyděšený začátečník – pustit plyn a pustit volant, auto se hned samo srovná. A protože nic moc neváží a někdo přemýšlel, když konstruoval zadní nápravu, nezakmitne do protisměru. Vážně, nic přístupnějšího a přátelštějšího už neexistuje.

Taky se vám teď hlavou honí všechna ta YouTube videa s nadšeně bokujícími hachi a zadumaně kroutíte hlavou? Většina z nich měla upravený podvozek nebo alespoň přefouknuté gumy, sám král Tsuchiya přece začínal na uříznutých pružinách. Corolla AE86 se prostě nezrodila jako drift mašín. Ale umí to, jelikož se vývojáři hodně snažili, aby se dobře a uspokojivě řídila. Hachiroku tak mezi ostatní automobilovou šedí vyčnívá pro svou přátelskost a ochotu dělat to, co po ní chcete. Jako celek působí skoro zázračně. Ne tak, aby vám svými výkony vymlátila mozek z hlavy, jako to umí dnešní hyperhatche a japonské čtyřkolky, ale tak nenuceně, že se musíte za jejím volantem usmívat. Působí prostě správně, takhle to jednoduše má být. Navíc je to Toyota – Pavlova AE86 má dvacet pět křížků na krku, sto čtyřicet tisíc na tachometru a působí naprosto svěže. Jediné, co po dobu jeho vlastnictví požadovala, byla běžná údržba.

Toyota Corolla AE86 není žádná kráska, které propadnete na první pohled, ale spíš ta nenápadná holka z účtárny, která vás při každém odevzdávání cestovního příkazu nebo dovolenky zajímá víc a víc. S každým dalším ujetým kilometrem jste si s autem blíž a víc si rozumíte. Víc vás přitahuje řeřavý zvuk motoru, víc vás baví vstřícná ovladatelnost, rádi se po cestě na nákup sklouznete na kruháči bokem a vlastně se vám začíná trochu líbit i ten krabicový design zvenku a jednoduchá kabina se dvěma minutkami (ovládání světel a stěračů) a jedinou páčkou pod volantem (blinkry a dálková světla). Jednoduché, čisté, praktické, promyšlené.

A GT86 se na to teď snaží navázat moderní interpretací. Vlastně je to velká zkouška pro nás, nadšené řidiče. Dokážeme oželet zátah, který nás zamáčkne do sedačky, šokující cifry na tachometru a rekordní géčka v zatáčce? Dokáže nás ještě okouzlit ta jednoduchá ovladatelnost a přátelská přístupnost limitů? Můžeme si opravdu ještě říkat opravdoví řidiči, nebo už nás dnešní doba proměnila na bezduché konzumenty rychlosti? Jedna odpověď vyvolala další spoustu otázek. Ale aspoň ta jedna odpověď je už teď jasná – Toyota Corolla AE86 je báječné řidičské auto.

Děkujeme Pavlovi za jeho ochotu při tomto testu.

foto: Jan Svoboda