„Tohle auto tady bylo před námi. A bude tady i po nás.“ Takhle nějak zněla jedna myšlenka vlastníka nejstaršího auta na srazu. A skutečně, vlastníte-li auto z roku 1924, jehož jméno jsem si trestuhodně nezapamatoval, musíte se nutně považovat pouze za dočasného opatrovatele. Měli byste se cítit privilegováni, že ho můžete zaopatřovat v jisté fázi jeho „života“ a vzájemně si zpříjemňovat chvíle.

Ročník narození 1924, věřili byste tomu? A přitom působí jako by právě vyjel z továrny.

Ať už jste jednoho takového veterána zdědili nebo jste si ho prostě museli pořídit, jelikož jste bez něj nemohli být, udržujete ho v chodu, protože jste nadšenci. Vlastnictví takového auta je totiž hlavně o péči, ježdění je za odměnu. Pro radost. A proč se o takovou radost nepodělit a ještě se nepotkat s pár podobně naladěnými lidmi? S lidmi, kteří svá auta milují, váží si jich a starají se o ně nejlépe, jak mohou.

Není hanbou zírat s otevřenou pusou

O uplynulém víkendu Mercedes-Benz Klub ČR ve spolupráci s 1st US Veteran Club Praha uspořádali již druhý ročník akce Veteráni mezi ploty, jejímž cílem bylo otevřít bohnický areál veřejnosti a přiblížit život „za plotem“ životu „venku“. Šlo právě o takový příjemný sraz s dalšími nadšenci do starých aut, který navíc posloužil dobré věci a přitáhl do areálu léčebny návštěvníky, kteří by tam jen tak nezavítali.

Vítejte na Concours d'Elegance Praha, Bohnice

Skoro jasné nebe zalité sluncem vítalo veterány přijíždějící do areálu a svítilo na cestu těm, kteří vyráželi na uzavřený měřený okruh. Na stojánce vládla uvolněná atmosféra, naprosto odlišná od snobských akcí typu „perly, šampaňské a jachty“ jako třeba Pebble Beach, ačkoliv některá auta také parkovala na trávě. Mohli jste si všechno pěkně zblízka prozkoumat, dát se se šťastným majitelem do řeči a vyprosit si třeba posazení do sedačky řidiče a aspoň krátkou chvíli vychutnávat pocity vlastníka historického auta.

American muscle na květinovém loži. Jedno šlápnutí na plyn a záhon by byl zoraný...

Nejsem expert na veterány, takže vám tu nevyjmenuji všechny zúčastněné Mercedesy i s rokem výroby, nicméně první SL v kabriu mě naprosto uhranulo svou elegancí a nadčasovým designem. Zjevilo se hned ve dvou exemplářích, takže jsme mohli přímo porovnat, jestli mu to sluší víc v béžové nebo světlince modré. Těžké rozhodování.

Méně nápadný než slavnější E-Type, ale o nic méně elegantní

Příď s rozměrnou čelní maskou s velkou třícípou hvězdou, jednoduše kulaté světlomety a navazující nádherně tvarované blatníky a kapota jsou naprosto nadčasovým designovým skvostem, kterému moderní interpretace v podobě SLS AMG nesahá ani po kotníky. O interiéru ani nemluvě.

Rádio? Ne. Klimatizace? Ne. Podélné nastavování volantu? Ne. Vadí to někomu? NE!

Co může mít lákavější tvary než SL? Snad jen Corvette. Tvary karoserie jen s obtížemi objímající svaly generace C3 i po dekádách budí respekt, který si pravý sporťák na řádně širokých chromovaných ocelových kolech se zcela nepodměrečnou V8 pod kapotou zasluhuje. Obzvlášť když má v kapotě vyříznutou díru o velikosti Tasmánie, kudy vyčnívá přídavné sání.

Matrjoška made in USA – Corvette skrytá pod kapotou Corvette

Stingrayů bylo na srazu také několik, ale co teprve Sting Ray, tedy C2! Upřímně přiznávám, že jsem se s ní takhle zblízka setkal poprvé. Zadní dělené okno (které v kabrioletu překvapivě nedostanete) možná bylo konstrukční nutností, ale bylo zpracováno tak, že jde o další příklad designového génia.

To slovo, co hledáte, zní: "Dokonalé."

Není divu, že je dnes více ceněná než C3, která působí jako posilovnový nařachanec v příliš malém tričku, kdežto C2 připomíná elegána v saku v Berettou v podpažním pouzdru. Kdyby byl James Bond Američan, jezdil by patrně ve Sting Rayi. Ale pokud by plival žvýkací tabák, určitě bych se na něj nedíval.

I žralok se před nimi stydí za obyčejnost svých tvarů

Muscle cars zastupovalo překvapivě jen Gran Torino (Bez Clinta Eastwooda. A jeho pušky, díkybohu.), pony cars Mustang s pevnou střechou i v kabriu. Pro mě jako obdivovatele Chargeru trochu zklamání. Náladu mi ale spravil delikátně elegantní Ford Thunderbird první generace, který moc často neuvidíte. Podobně starý Bel Air měl oproti dokonalému stavu Thunderbirda stylový náznak autentického rat-looku.

Trocha nedbalé elegance Bel Air

Objevilo se samozřejmě i pár full-size amerik, například původní Chrysler Three Hundred nebo Pontiac Bonneville, při jejichž focení jste si museli ustoupit pěkně daleko, aby se vám vešli do objektivu v celé své více než pěti a půl metrové délce. Nový Challenger krčící se v rohu vedle vozů s historickou patinou ztratil svůj lesk. A to nejen kvůli matnému laku karoserie.

Auto muselo mít přes pět a půl metru, aby se jim na bok vešel celý jeho název – Bonneville

Diváků přišlo do bohnického areálu pohříchu méně, než si asi organizátoři představovali, neboť odjezd na další štaci přeplánovali o půl hodiny dříve. Ještě poslední skupinová fotka na trávníku před hlavní budovou pořízená profíkem (musel to být profík, protože jinak by na ty vysoké a vratké štafle dobrovolně nikdo nevylezl) a vzhůru do Kbel do leteckého muzea.

Kvůli akutnímu pudu sebezáchovy foceno pouze zpod štaflí. O život přišli pouze dva fotografové.

Dostalo se mi cti (prostě jsem o to drze požádal) připojit se do kolony s naší testovací Fabií Monte Carlo v dieselu, která sice příliš neladila s historickými osmi a šestiválci před i za mnou, ale zase jsem mohl pěkně zblízka sledovat zírající kolemjdoucí a kolemjedoucí: „Jé, hele, Corvette. A další! A Mustang! A padesát let starý Mercedes! A…“

Opel nebyl první značkou, která světu dala integrovaný nosič kol

Takhle bychom mohli pokračovat ještě notnou chvíli, protože kolona byla pořádně dlouhá a jeden kousek byl zajímavější než druhý. Lehce sportovní chrochtající Fabie v ten moment skutečně nikoho nezajímala. A že staroušci jsou pořád ve formě, mi předvedl Merc 280 SE 3,5 V8 z konce sedmdesátých let, na jehož kufru jsem se v moderním hatchi se sympatickým krouťákem snažil po cestě s obtížemi udržet.

A tenhle mrak mi taky připomíná netopýra. Je to v pořádku, pane doktore?

Kolona na sebe strhla i pozornost návštěvníků leteckého muzea, protože velmi civilní historická auta mezi velmi vojenskými historickými letadly asi málokdo čekal. Ale pro účastníky srazu to byla ideální příležitost setkat se s letadly svého mládí, na kterých někteří dokonce ve svých armádních letech sloužili.

Fronta před Drive In. "Jeden cheeseburger a Colu, prosím!"

Jen škoda, že zábrany kolem venkovních expozic zůstaly na svých místech – kdyby auta parkovala přímo u letadel, mohly z toho být neocenitelné snímky. Lépe mohl vyniknout kontrast stárnoucí letecké techniky na odpočinku a opečovávaných a stále pojízdných veteránů. Následovala organizovaná prohlídka muzea, na rozdíl od stylově rezavějící techniky venku jsou expozice v hangárech naštěstí připravené a udržované velmi pěkně, rozhodně se vyplatí do kbelského muzea vyrazit.

Nejtěžší bylo zaparkovat to letadlo vzadu. Kvůli absenci zrcátek se s ním mizerně couvá...

Ve Kbelích mé putování s veterány skončilo, přestože program zahrnoval další štace jako Pražský hrad nebo Rudolfinum. Bylo příjemné strávit dopoledne s auty, vedle nichž i Lotus Esprit, který se ke konvoji po cestě náhodou připojil a svým hlasitým vrčením a štěkáním motoru překvapivě přehlušil a zastínil klasický small-block Corvette, byl příliš modernistickým vyvrhelem. S auty, jimž jen v dezénu pneumatik uvízlo víc charakteru, než kolik ho má většina moderní masové produkce. Dohromady. S auty, která pro své šťastné majitele znamenají tak mnoho. Rozhodně jste o hodně přišli, pokud jste se minulou sobotu nezúčastnili, nicméně nezoufejte, podobných srazů je po celou sezonu dost a dost. A pokud se vám zalíbila právě idea Veteránů mezi ploty, jsme si jisti, že organizátoři uspořádají za rok třetí ročník.

"Sakra, kam jsem zaparkoval svoje auto?" /// foto autor